Chcete-li někde zažít v této rozlehlé zemi pocity cestovatele-průkopníka, pak odlehlý východ představuje ten správný cíl. Rušný, ale neuspěchaný, převážně kurdský, ale rozhodně už ne divoký. Naopak snaha o ošizení či okradení zde téměř nehrozí, všude vám každý ochotně poradí, i vlídné pozvání na všudypřítomný lahodný čaj do stanu pastevců nás asi nemine. Řeč rukou a úsměvů postačí, protože s angličtinou či jiným světovým jazykem zde nepochodíte.

Hornatou stepní krajinu zdobí památky na mnoho národů a říší, které se zde za poslední tři tisíce let vystřídaly. Atraktivní perlou je zejména rozlehlé jezero Van a jeho okolí, kde aklimatizačně vystoupíme na dva krásné vulkanické vrcholy. Pak již zamíříme k našemu hlavnímu cíli, na bájný pětitisícový Ararat. Tento rozložitý, legendami opředený vulkán s bílou sněhovou čepicí se vypíná až na nejzazším východě země na dohled od arménských a íránských hranic a přes namáhavý poslední den výstupu je relativně snadno dostupnou pětitisícovkou. Po sestupu nás ještě čeká příjemný relaxační program a určitě i vás nadchne návštěva tajuplných ruin starobylého arménského města nad kaňonem hraniční řeky Achurjan.

Náš místní partner zajistí pro naši skupinu perfektní servis s ubytováním v příjemných hotelech a s večeřemi à la carte ve vybraných restauracích. Veškerý pěší program je nalehko, na Araratu nám do výškového tábora vynesou zavazadla koně.

Ománské hory dosahují až třítisícové výšky. Poměrně snadno přístupné z vnitrozemí lámou se náhle do často více než kilometrových příkrých skalních stěn, padajících dolů do vádí směřujících na sever k moři. Do těchto skalních srázů vesničané vystavěli cesty spojující jejich zelené horské oázy s horskými hřebeny. Terén byl tak srázný, že bylo často nutné ve svazích vystavět schodiště čítající v některých případech i tisíce schodů. Najdeme tu lidská sídla, nad jejichž umístěním zůstává rozum stát - příkladem může být vesnice položená ve skalní kapse uprostřed kolmé stěny nejvyšší hory Ománu Džabal Šams. Kdekoli se objeví zdroj vody, tam je i oáza s datlovými háji, často vysoko v horách, napájená systémem zavlažovacích kanálů - faladží, někdy vedených ve skalnatých úbočích stovky metrů nade dny údolí. Slunce je tu sice silné, ale klima vysoko nahoře na hřebenech a náhorních planinách je po celý rok příjemné a v zimě i překvapivě chladné.
O dost tepleji je pod horami, ale v ománských vádích často teče voda celoročně a potoky a tůně lákají ke koupeli. Nejpůsobivější a nejkrásnější jsou sevřené skalnaté kaňony, kde bývá nutné sejít ze suché stezky a pokračovat vodou, brodit se i plavat. Projdeme se i mezi dunami pouště a pěkné možnosti pro pěší turistiku nabízí také členité skalnaté pobřeží s písečnými plážemi, které jsou jako stvořené k závěrečnému odpočinku.
Pěší turistiku doplňují prohlídky hliněných hradů a historických měst, návštěva velkého týdenního trhu i želví rezervace na pobřeží.

Kyrgyzstán je země hor, unikátních jezer a příjemných obyvatel, kteří se dodnes velkou měrou živí polokočovným pastevectvím. Průměrná nadmořská výška Kyrgyzstánu je více než 3000 m a žádná země světa nemá dále k moři. To zde však nahrazuje obrovské bezodtoké a mírně slané jezero Issyk-kul s hladinou v nadmořské výšce 1608 m s hloubkou až 700 m. Jezero je ze severu i z jihu lemováno horskými masivy, které přináležejí k rozlehlému pohoří Ťan-šan, zasahujícímu do Kyrgyzstánu, Kazachstánu i Číny. Na jejich pomezí v nejvýchodnějším cípu Kyrgyzstánu leží těžce dostupné srdce Ťan-šanu, rozsáhlá ledovcová oblast se dvěma sedmitisícovými vrcholy – efektní pyramidou Chan Tengri (7010 m) a mohutně podsaditým Džengiš Čokusu = Pik Pobědy (7439 m). Milovníkům nedotčené horské přírody otevírá Kyrgyzstán opravdu mimořádně širokou náruč.

Tento zájezd je určen zdatnějším trekařům. V úvodní části zájezdu se vydáme na dva dny jižně od jezera Issyk-kul do nejkrásnější části malebného pohoří Terskej Alatau, které je jednou z nejzelenějších oblastí jinak převážně stepního Kyrgyzstánu. Hlavním cílem zde bude unikátní vysokohorské jezero Ala-köl ve výšce 3500 m a přilehlý vrchol s úchvatnými výhledy na ledovcový hlavní hřeben s pětitisícovými vrcholy. Túrami nalehko se zde připravíme a zaklimatizujeme na treking v centrálním Ťan-šanu, v nejodlehlejší východní výspě země, kam pronikne jen minimum turistů a kde se horské stepi zvedají do mohutných ledovcových hřbetů završených dvěma kyrgyzskými sedmitisícovkami. Už samotný přejezd tam a zpět terénním autem je vzrušujícím expedičním zážitkem – a což teprve úžasné výhledy z dosažených vrcholů! Nejprve vystoupíme během dvou dnů z předsunutého tábora postupně do sedla a druhý den na vrchol Ašutor, který leží na hranicích s Kazachstánem a je jedním z nejlepších vyhlídkových bodů na celou oblast a do všech tří zemí. Pak absolvujeme šestidenní treking přes sedlo Tjuz a přilehlý vrchol, kde se nám naskytne druhá příležitost skvělých panoramatických výhledů, následně sestoupíme do doliny Inylček, přejdeme čelo druhého nejdelšího ledovcového splazu světa (67 km délky) a po druhém břehu divoké řeky sestoupíme do míst, kde nás vyzvedne auto. Na závěr si oddechneme u jezera Issyk-kul a prohlédneme si hlavní město Biškek.

Horní Svanetie má právem pověst nejkrásnější oblasti Kavkazu. Na horská údolí tu z jedné strany shlíží několik pětitisícových vrcholů hlavního kavkazského hřebene a z druhé čtyřtisícový Svanetský hřbet. V zabydlených údolích s bohatými horskými loukami pod ledovci a zasněženými štíty zůstala zachována středověká architektura horských sídel. Ve věžatých vesnicích se mluví svansky, dlouho tu přežívalo svérázné zvykové právo a krevní msta. Pro svou odlehlost a bojovného ducha Svanetie během historie často sloužila jako úkryt pro církevní relikvie z celé Gruzie. Drobné svanské kostelíky, některé z nich úctyhodného více než tisíciletého stáří, jsou skutečnými pokladnicemi gruzínského sakrálního umění.
Trasu treku tvoří souvislý osmidenní okruh Svanetií. Začneme pod Ušbou, nejkrásnějším vrcholem oblasti, stavíme se v hlavním městečku Mestii, přes odlehlé vesnice a hřbety Horní Svanetie přejdeme až do nejunikátnější vesnice Ušguli a odtud se budeme vracet po Svanetském hřebenu. Noclehy jsou v místních horských rodinných penzionech, vyznačujících se mimořádnou pohostinností, a zavazadla nám od jednoho k druhému poveze terénní auto.
Cestou z hor se zastavíme u moře a navštívíme katedrály a kláštery ve městě Kutaisi a jeho okolí, zdejší klášter v Gelati je zapsán na seznam UNESCO.

Thušsko je nejizolovanější horská oblast Gruzie, od centrální části země je odříznutá hřbetem Vysokého Kavkazu. Údolí se tu stáčejí už směrem na sever do muslimského Dagestánu. Z křesťanské Gruzie se do Thušska chodilo přes vysoká horská sedla od jihu. Jedním z nich, sedlem Abano (2920 m), vede od 80. let minulého století prašná silnička a učinila z něj nejvyšší sjízdné sedlo na Kavkaze. Thušové dnes po většinu roku žijí v podhorských nížinách a do svých starých vesnic plných pevnostních staveb a strážních věží se vracejí jen na pár letních měsíců. V tu dobu ožívají odlehlá horská údolí pohanskými i křesťanskými slavnostmi. Pokřesťanštěné pohanství je tu stále živé a pohanských svatyní je tu po vesnicích rozeseta více než stovka. Na přelomu července a srpna thušské vesnice slaví jedna po druhé své největší svátky.
Thušsko je i jedním z gruzínských národních parků, chrání se tu unikátní horské lesy a ekosystémy i vyhynutím ohrožené druhy velkých kavkazských savců: kozy bezoárové, kavkazští tuři a stále se ještě čeká, zda se z říše zkazek nevrátí i leopard.
Trasa treku vede podél dvou hlavních thušských údolí, při přechodu mezi nimi překonáme hřbet se sedlem ve výšce 2900 m. V severním údolí, kudy vede hlavní stezka přes hory do sousedního Chevsurska, ukazuje množství strážních věží na blízkost Dagestánců a Čečenců, v méně navštěvovaném jižním údolí projdeme odlehlými, už ne tak důkladně opevněnými vesnicemi. Turisté sem dorazí jen zřídka. Osady jsou tu posazeny vysoko ve svazích i přímo na horských hřbetech, odkud nás čekají překrásné výhledy z cest po horských hřebenech. 
Cesta do hor a z hor vede přes Kachetii. Je to nejvyhlášenější vinařská oblast Gruzie a místo s bohatou historií a s řadou významných kostelů a klášterů. Zastavíme se tu jak v katedrálách, tak i u vína.

V jihozápadní Gruzii leží v nevelké vzdálenosti od sebe několik atraktivních horských oblastí výrazně odlišného charakteru. Některé z nich jsou pro svoji odlehlost a chybějící infrastrukturu turisty skoro nenavštěvované. Náš program spojuje několikadenní pěší trasy ve čtyřech z nich.

Nejznámější a nejnavštěvovanější  jsou hory národního parku Bordžomi-Charagauli, pokryté lesy a alpinskými loukami. Na jaře a v časném létě si tu lze vychutnat výhledy ze svěže zelených rozkvetlých horských hřbetů. Zvolená trasa Panorama trail nabízí asi ty nejkrásnější v celém parku.

Oblast Džavacheti je také nazývána gruzínským Tibetem. Náhorní planina s výškou kolem 2000 metrů a s množstvím jezer je nejchladnější oblastí země. Protíná ji výrazný vulkanický hřbet s nejvyšší horou gruzínského Malého Kavkazu Didi Abuli  (3301 m). Oblast byla centrem tajemné megalitické kultury, která v širokém okolí zanechala řadu staveb. Nejpodivuhodnější z nich jsou dvě rozlehlé pevnosti, za kterými musíme vystoupat k vrcholkům hor až do výšky přes 2700 metrů.

Klášter Vardzia je oblíbeným turistickým cílem, málokdo si však pěšky projde i působivý kaňon řeky Mktvari. V údolí je i řada dalších skalních klášterů a obydlí, jsou zde vesnice s kamennými domy s plochými travnatými střechami, je tu jeden z nejlépe dochovaných gruzínských hradů i ruiny pevností a megalitických staveb. Oblast bývala důležitým centrem gruzínské říše v období Zlatého věku Gruzie ve 12. a 13. století.

V horské Adžárii žijí gruzínští muslimové. Jejich vesnice s dřevěnými mešitami leží v lesnatých západních svazích směrem na Batumi. Na tři letní měsíce se se svými stády krav stěhují do letních pasteveckých sídel těsně pod hřebeny hor. Chodí se tu horskými pastvinami mezi malebnými vesničkami s charakteristickými dřevěnicemi. V horách bez ubytovacích zařízení využijeme pohostinnosti místních a noci strávíme v jejich dřevěných baráčcích.

Mezi horami přejíždíme v minibusu, na výjezd pod Didi Abuli budeme potřebovat terénní auta. Spíme vždy pod střechou, většinou ve výškách kolem 2000 metrů, několikrát ve spartánských podmínkách.

Thušsko a Chevsursko jsou dvě nejodlehlejší oblasti gruzínského Kavkazu. Potoky a řeky, které tu pramení, už netečou do Gruzie, ale na sever do Dagestánu. Z Gruzie vede do Thušska jediná cesta – přes sedlo Abano (2920 m), které je nejvyšším sjízdným sedlem nejenom Gruzie, ale i celého Kavkazu. Větší část roku je kvůli sněhu pro auta neprůjezdné. Naprostá většina Thušů a Chevsurů se do starých domovů vrací se svými stády jen v létě. Na pár měsíců v roce tak ožívají izolovaná horská údolí se starobylými vesnicemi, kde ke každé z nich patřila řada opevněných strážních věží a stará sídla tu sloužila jako rodinné pevnosti. Do dnešních časů tu přežilo pokřesťanštěné pohanství. Vedle několika kostelů je tu více než stovka pohanských svatyní. Křesťanské i pohanské rituály a slavnosti jsou tu stále živé.
Trasa našeho treku vede dvěma vysokohorskými oblastmi, ve kterých se dochovalo nejvíce pevnostních staveb. Půjdeme nalehko a na cestě nás čeká přechod dvou vysokohorských sedel, vysokých téměř tři a půl tisíce metrů. Batohy naložíme i na hřbety koní, kteří nás na části naší cesty budou doprovázet. Trek ukončíme pod masivem Kazbeku (5033 m), a to výstupem k horskému kostelíku Tsminda Sameba, jehož silueta s bíle zářícím vrcholem Kazbeku v pozadí se stala jedním ze symbolů Gruzie.
Při přejezdu z Tbilisi do hor a zpět nás čekají opevněné kostely a kláštery a především původní hlavní město Gruzie Mccheta  s nejvýznamnějšími církevními památkami v zemi.