Cestopisy

Provence, opěvovaná básníky a inspirující umělce, každoročně přiláká také mnoho turistů. Pro rekreační cyklisty nabízí i spoustu krásných cyklovýletů. Uvidí na nich antické památky, místa známá z obrazů slavného Holanďana van Gogha a ochutnají třeba i šedé víno.

Pro úspěšné putování vlaky, letadly, autobusy, tarantasy (starý ruský kupecký kočár) a všemožnými jinými dopravními prostředky po Rusku je nutno dobře si osvojit několik zásadních ruských termínů. Hesla slovníčku jsou řazena didakticky tak, aby bylo možno jejich prostřednictvím co nejsnáze proniknout do světa, který je jimi popsán i ovládán. Všechny uvedené prvky (ve skutečnosti jich je samozřejmě mnohem více) navzájem neustále interagují a ovlivňují se, ale nikoliv tak, aby cestujícímu zpříjemnili život, nýbrž tak, aby mu během cesty zajistili co nejvíce vzrušujících zážitků.

Ještě před dvěma sty lety jich po Africe běhaly desetitisíce. Před sto lety ještě několik tisíc. Dnes je jich na světě posledních osm a z toho pouze čtyři jsou reprodukceschopní. O kom je řeč? O severním druhu bílého nosorožce.

Byl to pravděpodobně ten nejzáludnější dárek, který ode mne má osmnáctiletá dcera dostala. Čtrnáctidenní výlet do sluncem zalité Provence, jednoho z nejromantičtějších koutů Evropy, by s radostí uvítal každý. Jenže my jsme se rozhodli projet kopcovitou krajinu na kole.

Vítá nás noční Havana. Tropické teplo mírníme vychlazeným pivem a pomalu skládáme rozmontovaná kola. Ráno vstáváme ještě za tmy, posnídáme míchaná vajíčka a vyrážíme za dobrodružstvím. Čeká nás 700 kilometrů cik cak ostrovem svobody. Na kolech.

Když na to přijde, lyžovat se dá i na poušti, pokud na ní postavíte dostatečně velký hangár s alespoň kopcem sněhu uvnitř. A přece je na planetě místo, kde je dostatek lyžařských terénů a za celý rok nespatříte jediné vlek či lanovku, o frontách lyžařů nemluvě. Tohle království freeridingu se jmenuje – Grónsko. 

Dovolenou trávím nejraději na kole, a protože loni v Kyrgyzstánu mi to přišlo až tak nějak moc hustý, rozhodla jsem se letos pro něco trochu decentnějšího v Evropě. Aby to bylo blíž a tak. Cesta do Albánie tedy trvala déle než do Kyrgyzstánu a vlastně cesty taky byly daleko drsnější, ale to vůbec nevadilo, naopak.

Je sedm ráno. Po ulici procházejí první Pařížané spěchající do práce, z pekárny, široko daleko jediného otevřeného obchodu, se line vůně čerstvě upečených baget a croissantů a nám je setsakramentská zima. Paprsky ranního slunce šimrají teprve horní patra domů, a tak rychle nasedáme na kolo a vyrážíme, abychom se zahřáli. Na Montmartre je to naštěstí do kopce.

Jeden z nejkrásnějších ostrovů světa má velmi pohnutou historii. Proslavil se nejen jako ostrov koření, ale i jako kruté centrum otrokářství, neboť byl bránou do černé Afriky. Ostatně i jeho zvonivé jméno, Zanzibar, které pochází z Arabštiny, znamená Země černých. Dnes žije hlavně ze své krásy a rok od roku přitahuje více turistů. Třeba jako netradiční silvestrovská destinace.

Ten fígl odhalily už tisíce lidí. Na treku v Himalájících si dokonale vyčistíte hlavu od všech starostí. Vzít si na záda batoh, zamávat na pozdrav civilizaci a pustit se po staré obchodní cestě kolem Annapuren je jeden z nejkrásnějších zážitků, které můžete prožít.

Když čas od času přemýšlím nad tím, zda je možno v Evropě ještě objevovat nám neznámé kraje, vždy mě to nakonec nasměruje do zemí východní Evropy, a do blízkosti Balkánu obzvlášť. Jenže ty si udržují také stále pověst chudých a rozvojových oblastí a mezi lidmi panuje spousta předsudků. Klid posledních let není pro zpravodajská média zajímavý a tak ve středo a západoevropanech přežívá představa divokých a nebezpečných zemí z devadesátých let. Naštěstí mé předchozí i současné zkušenosti hovoří přesně opačně, země jsou to již bezpečné a přátelské. Sice platí, že i v porovnání s námi je zde výrazný ekonomický rozdíl, koneckonců není ale právě tato skutečnost dobrou pozvánkou na cestu?

Nevím, co napadne běžného Čecha v souvislosti se slovem „Tunisko“, ale mně se dříve nespojovalo s ničím příliš příjemným. Představoval jsem si dlouhé pláže kde leží jeden bílý břichatec vedle druhého a je jedno, zda mluví česky, německy nebo azbukou. Ráno je vypustí na pláž a večer zase zpátky do betonových velkochovů. Nafukovací lehátka, uřvané děti a předražená zmrzlina. Večer diskotéka, bar a ráno honem na pláž, ať sousedi vidí, jak jsme opálení.

Kdesi jsem četl, že návštěva Grónska patří k největším snům cestovatelů z celého světa. Tento rozlehlý zaledněný ostrov, táhnoucí se na severu téměř od pólu až po šedesátou rovnoběžku na jihu, oplývá nesmírně pestrou a různorodou krajinou. Drsnou a fantastickou zemi tvoří prastaré skalní masivy obroušené masami ledu, mladší vysoká pohoří se závratnými skalními stěnami, fjordy a členité pobřeží s bezpočtem drobných skalisek a ostrůvků i barevná arktická tundra. Popsat všechny krásy Grónska není snadné, je to země nádherná a velkolepá zároveň. Největší koncentrací přírodních krás je pravděpodobně obdařeno méně známé a po staletí izolované pobřeží východního Grónska. Díky relativně snadné dostupnosti se dnes stává oblast obklopující hluboký fjord Ammassalik stále častěji vyhledávaným turistickým cílem.

Marocká kuchyně je velmi pestrá, i když mnohé z vás překvapí, zvláště ve srovnání třeba s pálivými jídly tuniskými, svou jemnou, pro někoho až nevýraznou chutí. Základem téměř všech jídel je množství dušené zeleniny, doplněné podle možností masem – kuřecím, hovězím nebo skopovým. Samostatnou kapitolou v přímořských oblastech jsou ryby a mořské plody.

Jen na málokterém letišti na světě vás bude místo autobusu či taxi čekat psí spřežení. V malé osadě Kulusuk na pobřeží východního Grónska je to i na počátku 21. století stále nejběžnější dopravní prostředek....