V zimě lze tento ráj poznat pouze na lyžích a záleží jen a jen na vás, jaký typ si ke své dobrodružné výpravě zvolíte. Pro klasický přechod se nejlépe hodí ve Švédsku mimořádně populární „backcountry“ běžky, ale pro skutečně mimořádný lyžařský zážitek ze sjezdu nelze doporučit nic jiného než skialpy. Pro obě disciplíny je pak Laponsko připraveno nabídnout i to klíčové – úžasně funkční, přesto však skromnou a romantiku nerušící turistickou infrastrukturu. Díky ní si v horách během dne užijete samotu a úplný klid a večer pak v zázemí horských chat teplo a pocit naprostého bezpečí.

Pomyslnou branou pro cesty do švédského Laponska je důlní město Kiruna, největší švédské město ležící za polárním kruhem. Kirunu proslavil známý ledový hotel, ale ještě dříve také rozsáhlý důl na V železnou rudu, která se odtud vyváží do celého světa. V poslední době o sobě Kiruna dala vědět v souvislosti s přesunem celého města o několik kilometrů na východ, a to v důsledku rozšíření již zmiňovaného dolu. Pro lyžaře je však jen vstupním místem a přestupní stanicí na cestě dál do hor.

Podle zvolené trasy je možné pokračovat z Kiruny do Abiska, kam je nejlepší využít vyhlídkovou cestu vlakem mířícím do norského Narviku, nebo se svézt do sámské osady Nikkaluokta autobusem, jenž sem jezdí dvakrát denně. Obě místa jsou od Kiruny vzdálena sotva dvě hodiny jízdy. Se skialpy je nejlepší začít v Nikkaluoktě, s běžkami pak v Abisku. Nabízí se samozřejmě celá řada dalších možností a alternativ, ale věřte, že pokud se do švédského Laponska jednou vypravíte, určitě to nebude naposledy.

Nekonečný skialp v Laponsku

Haute Route severu

Nejobvyklejší skialpovou výpravou do Laponska v délce jednoho týdne je klasická skialpinistická túra známá též jako Haute Route severu. Její základní trasa vede kolem horského masivu Kebnekaise (2 107 m), nejvyššího vrcholu Švédska. Vine se horskými údolími s relativně malým převýšením, avšak mezi mohutnými skalními stěnami i efektními ledovci. Náročnější trasu představuje přechod a putování od chaty Sälka do údolí Tarfala, které vede přes několik horských sedel a je zpestřeno krásnými sjezdy. Ještě obtížnější je pak úsek mezi chatou Nallo a již zmíněným údolím Tarfala, jemuž pro množství překonávaných sedel přezdívají místní horalé Jojoleden.

Cestu ze sámské osady Nikkaluokta do hor je možné si usnadnit jízdou na skútru se saněmi. Asi čtyřicetikilometrový přesun po zamrzlé řece lze zvládnout asi za dvě hodiny, ale dál do hor si už Sámové na skútru netroufnou. Přesto není výstup z údolí Vista k horské chatě Nallo ani příliš náročný, ani dlouhý.

Horské chaty v Laponsku, ale prakticky i po celém Švédsku, provozuje Švédská turistická asociace. Jedná se obvykle o skromné, přesto nesmírně romantické ubytování bez elektřiny a bez vody. Nocuje se ve vícelůžkových pokojích, na palandových lůžkách s matrací. K dispozici je vždy malá kuchyňka s propanbutanovým vařičem, teplá voda na mytí se ohřívá na kamnech a pro vodu se chodí do studánky, zamrzlého jezera či k potůčku. Dřevo na topení je k dispozici v dřevníku, stejně jako nářadí na jeho zpracování. Nedaleko chat je i venkovní suchý záchod. Skoro každá druhá chata disponuje i menší obchůdkem s potravinami a také saunou. Bastu, jak jí ve Švédsku říkají, je podobně jako v sousedním Finsku spojená s odpočinkem i hygienou, a zcela tak nahradí chybějící sprchy či koupelny. V chatě se obvykle nachází i vytápěná místnost na vysušení bot a oblečení. Díky všemu tomuto zázemí je i v zimě možné horami putovat jen s lehčím batohem.

Vzhledem k tomu, že jsou jednotlivé chaty od sebe vzdáleny obvykle jen 10–15 kilometrů, zbývá odpoledne ještě dost času na případné kratší skialpové túry v jejich okolí. A každý druhý den pak lze absolvovat celodenní výstupy úplně nalehko. Cílem jsou obvykle bezejmenné vrcholy či hřebeny, odkud se pak za odměnu můžeme kochat dechberoucími výhledy do nekonečně rozlehlé severské krajiny. Přestože bývá ve zdejších horách často větrno, je kvalita zdejšího sněhu díky převažujícím nízkým teplotám konzistentní. Samotná výška sněhové pokrývky nebývá až tak vysoká, ale krásné prašanové úseky zde naleznete prakticky po celou zimu. V případě příznivých podmínek je možné pokusit se i o výstup a následný sjezd samotné Kebnekaise, a to buď od jihu s ambicí výstupu až na samotný vrchol, nebo od severu s možností krásných túr v mohutně zaledněném kotli v oblasti Tarfala.

Do backcountry

Na BC lyžích z Abiska pod nejvyšší švédskou horu Kebnekaise

Jak již bylo zmíněno v úvodu, je turistika na běžkách typu backcountry ve Švédsku mimořádně populární. Většina lyžařů putuje na kratších trasách jen se středním batohem. Pro snazší pohyb, a především pro sjezd, se rovněž hojně používají lyžařské saně, takzvané pulky. Ty jsou pak vhodné i pro delší putování a zejména pro ty lyžaře, kteří i v zimě dávají přednost ubytování ve stanu, a musí tak s sebou vézt veškeré campingové vybavení. Každopádně vždy se jedná o úžasný zážitek, při němž se propojuje pohyb na lyžích s putováním v odlehlé a prakticky liduprázdné krajině.

Trasa tohoto lyžařského výletu sleduje úvodní část takzvané Kungsleden (Královské cesty), která je nejznámější turistickou trasou Skandinávie. Čtyři sta čtyřicet kilometrů dlouhá značená trasa začíná v národním parku Abisko a táhne se dále k jihu – nejrozsáhlejší evropskou divočinou – až do Hemavanu. Na samotném začátku této dálkové trasy se tedy nachází nejoblíbenější sedmidenní úsek, který vede z národního parku Abisko do Nikkaluokty. Tuto zhruba stokilometrovou část Královské cesty zvládnou v pohodě i méně zdatní turisté a lyžaři.

Trasa začíná v osadě Abisko (400 m n. m.), u nádherného a rozlehlého jezera Torneträsk. Pro snazší orientaci, především v případě větrného počasí či mlhy, ji po celé délce lemují nepřehlédnutelné červené kříže, které připomínají naše značení železničních přejezdů. S relativně malým převýšením pak cesta pokračuje širokou dolinou podél peřejí divoké řeky na chatu Abiskojaure a dále jezerní krajinou na chatu Alesjaure. Postupně tak během tří dnů a relativně pohodlně vystoupá až do sedla Tjäktja (1 130 m). Během putování můžete i v zimě potkat polární lišku, rosomáka nebo bělokura tundrového, jehož jméno zní v sámštině právě „kiruna“. Ze sedla pak trasa vede fantastickou krajinou k chatám Sälka a Singi, odkud pokračuje úchvatnou horskou soutěskou až k masivu nejvyšší švédské hory Kebnekaise.

Na jejím úpatí se nachází historická „horská stanice“ Kebnekaise fjällstation (690 m), dnes vlastně hotel, který se tak po týdnu stráveném v horách stává příjemným cílem poutníků na skialpech i backcountryových lyžích. Kebnekaise fjällstation je plně vybavený horský hotelový komplex s teplou sprchou, saunou, obchodem i restaurací, kde si můžete dopřát i gastronomický zážitek v podobě vícechodového degustačního menu. Nechybí v něm laponská sobí specialita renskav, což je nahrubo nastrouhané a podušené sobí maso, mimochodem nesmírně křehké a velmi zajímavé chuti, podávané s bramborovou kaší a brusinkovou omáčkou. Dát si můžete také lehce zauzený sobí steak, nebo char, tedy pečeného sivena arktického, který je bezesporu nejchutnější rybou severu.
Závěrečný rovinatý úsek mezi Kebnekaise fjällstation a sámskou osadou Nikkaluokta si skialpinisté mohou znovu ulehčit přesunem na skútru, čímž se lyžařské putování i pomyslný okruh kolem nejvyšší hory Švédska symbolicky uzavírá.