„Někdy mám pocit, že těm lidem projíždím přímo obývákem,“ obrací se ke mně Léňa, když jedeme po sotva metr širokém chodníčku, z jedné strany domky a z druhé jedno z ramen Mekongu. „No, to není pocit, to tak fakt je!“ Betonový pruh cesty na jedné straně spojitě přechází do terásek domů, které už jsou součástí obývacích pokojů a někdy i ložnic. Na protější straně „ulice“ je kuchyně – pod jednoduchým přístřeškem vařič, hrnce a další příslušenství. Po cestě se oběma směry pohybují lidé pěšky, na mopedech a někteří stejně jako my na kolech. A napříč mezi kuchyní a obývákem pobíhají malé děti, psi a kočky. Na první pohled chaos bez pravidel, na který se dá ale rychle zvyknout. První dny jsme byli možná trochu zmatení, ale teď po několika dnech cyklistiky v deltě Mekongu se zde pohybujeme s rutinou, jako kdybychom se tu narodili.

Zobrazit více

Mekong se potkává s mořem

Jeden z největších a nejslavnějších asijských veletoků pramení na pláních Tibetu, postupně nabírá sílu přes Myanmar, Laos, Thajsko a Kambodžu, aby se ve Vietnamu potkal s mořem. Písek, který s sebou unáší, vytvořil během věků obrovskou plochou krajinu protkanou hustou sítí ramen a kanálů. Těch hlavních ramen je devět a podle nich se delta nazývá romanticky Země devíti draků. Ostatních je nespočet a jejich šířka je od potoku, který skoro přeskočíte, až po stovky metrů. Kdysi zde byly bažiny, mangrovy a pralesy, ale postupně lidé krajinu odvodnili a kultivovali.

Celá oblast delty má plochu asi jako půlka Česka a žije tu 20 milionů obyvatel. Naštěstí je většina z nich koncentrovaná v několika větších městech a volná krajina je využívaná zejména zemědělsky. Automobilový provoz se zde stahuje na dálnice a hlavní silnice. Vesnice i skupiny domů jsou propojené úzkými cestami a pěšinami, kterými ani auto neprojede. Hlavním dopravním prostředkem zde dříve bylo kolo, teď už spíše moped, ale turista na kole se tu cítí mimořádně dobře a bezpečně, celá krajina je cyklisticky velice přívětivá.

Ale i zde si vybírá svou daň naše civilizace. Kalné vody Mekongu přinášejí obrovské množství bahna a písku, udává se číslo pět tun každou sekundu, a tento doslova životodárný přísun sedimentů kompenzuje přirozený úbytek půdy vlivem eroze. Dynamicky vyvážené soupeření vody a pevniny v deltě ale narušují přehrady budované na středním toku a těžba písku na dolním toku. Stavební boom v jihovýchodní Asii spolyká obrovské množství této čím dál více nedostatkové komodity. Přestože je těžba písku oficiálně regulovaná, vyplatí se riskovat, těžit pirátsky a prodávat za raketově rostoucí ceny, například do Singapuru. Místní obyvatelé se snaží proti erozi bojovat zpevňováním břehů
často velice primitivním, ale účinným způsobem: pomocí větví, kokosových slupek nebo pneumatik.

Orientace ve spleti chodníčků

Život místních obyvatel je s vodním živlem neodmyslitelně propojený. U domků na břehu řeky jsou uvázané malé loďky, z řeky se bere voda na zavlažování, po větších kanálech proplouvají velké lodě s nákladem rýže, písku, cihel, kokosů. Ve spleti chodníků, silniček, polňaček a pěšin se prakticky nedá orientovat. Na žádné mapě je nenajdete, a pokud ano, tak rozdílů mezi mapou a realitou je nečekaně hodně. Ani jedna z běžných mapových aplikací se nedá použít, papírová mapa v rozumném měřítku neexistuje. Mnohé cesty jsou slepé, končí uprostřed pole nebo ve změti kanálů. Abyste se zde vyznali, musíte se tady asi narodit. Potvrzuje to náš skvělý průvodce, místní rodák a cyklistický nadšenec Log. Všechny trasy má projeté, zná veškeré pamětihodnosti a zajímavosti a bezvadně se orientuje. „Obdivuji tě, jak se tady vyznáš, a hlavně že si to dokážeš všechno pamatovat,“ chválím jej, „musíš mít neuvěřitelnou paměť.“ „To se dá naučit,“ směje se Log, a pak si všimnu, že mu z kapsy u dresu vyčuhuje Garmin. Tak ani zkušený domorodec se zde neobejde bez navigace!

Přestože jsou trasy vlastně bez převýšení, nejvyššími body jsou mosty, nedá se říci, že by tu cyklistika byla úplně jednoduchá. Některé úseky jsou docela terénní, pěšinky po hraně zavlažovacích kanálů rýžových polí vyžadují cit pro rovnováhu a úzké můstky bez zábradlí přinesou až nečekanou dávku adrenalinu cyklistům trpícím závratí. Nesmí vás překvapit, že přes některá užší ramena v odlehlejších místech se můstkem rozumí několik bambusových tyčí na vratké konstrukci. Ne vždy jsou ramena Mekongu překlenuta mosty, často se jezdí přívozy různé velikosti a kvality, což může snadno narušit časový plán.

A samozřejmě během jízdy nemůžete ani na sekundu polevit v pozornosti. Každým okamžikem se může objevit mopedista, batole přecházející cestu, rýže sušící se na cestě nebo jiné podobné překvapení.

Vidina rovinaté krajiny nás svedla při prvním plánování k volbě délky tras blížící se 100 kilometrů denně, což se ukázalo být celkem důstojným výkonem, takže jsme trasy záhy upravili na přiměřenější délku. Nicméně stejně je nemůžeme volit úplně svobodně – jsme závislí na možnostech ubytování, které se dá nalézt téměř výhradně ve větších městech. 

Každý den má své jméno

Den pitayový: Pitaya neboli dračí ovoce je plod kaktusu pocházejícího ze Střední Ameriky. Ve Vietnamu se stala pitaya velice populární jako výnosný exportní artikl zejména do Číny. Celý den projíždíme po klikatých cestičkách širokých přesně na jednoho cyklistu mezi nekonečnými lány pitayových keřů. Probíhá sklizeň, všude vidíme koše rudých plodů velikosti jablka, jež díky ostnům z něj čnějících opravdu mohou při troše fantazie připomínat dračí vejce. Samozřejmě ochutnáváme teď a pak ještě několik dalších dnů, protože „dragon fruit“ je součástí každé hotelové snídaně.

Den rýžový: V deltě Mekongu se pěstuje polovina rýžové produkce Vietnamu. Sezona rýže je zde vlastně „nekonečná“: na jednom poli se sází, na jiném sklízí a na dalším pálí suchá sláma, sklízí se třikrát ročně. Pole zaplavená vodou se stávají dočasnými ptačími sídlišti plnými volavek a dalšího vodního ptactva. Uprostřed polí jsme často viděli také jakési minihřbitůvky – lokální varianta buddhismu velí pohřbívat předky co nejblíže domu, nejlépe hned za humny.

Den kokosový: Nejvyšším bodem dne byl nový visutý most přes kilometr široké rameno řeky. Odsud je impozantní výhled na zelenostříbrný koberec listů kokosových palem táhnoucích se před námi až k obzoru. Cyklistika palmovými háji je velice příjemná, po předchozích dnech pod žhavým sluncem (i v prosinci dokáže pěkně pálit) si užíváme celodenního stínu. Pod vysokými korunami palem se skrývají různé manufaktury. Postupně se můžeme seznámit se všemi technologickými procesy vesměs ruční práce: loupání ořechů, vaření sladkostí z kokosového mléka, zpracování dužiny, výroba provazů z vláken kokosového obalu. Zpracuje se vše, včetně listů a kmenů dosloužilých stromů. 

Plovoucí trhy

Ještě před pár desítkami let byla lodní doprava téměř jedinou možnou. S využitím plavebních kanálů vedoucích až do venkovských oblastí vykupovali obchodníci na nákladních lodích od zemědělců ovoce a zeleninu, kterépak prodávali na plovoucích trzích. Co to je? To uprostřed řeky na kotvě visí otevřené obchodní lodě s nákladem úrody a na bidle vztyčeném vzhůru mají uvázaný ananas, trs banánů nebo kokos. To je billboard lákající k nákupům. Na malých loďkách se k nim sjíždějí restauratéři a trhovci, obchod se uzavírá přímo na místě a čerstvé zboží se hned odváží. S postupně se rozvíjející silniční sítí však význam plovoucích trhů upadá a za několik let pravděpodobně zmizí úplně.

Nejznámější plovoucí trhy jsou ve městě Cần Thơ, a když si ráno přivstanete a nasednete do jedné z malých loděk vozících turisty, tak je zážitek zaručený.

Kulinářské zajímavosti

Vietnamskou kuchyni asi není třeba v dnešní době příliš představovat, nicméně podívejme se na místní kulinářské zajímavosti. Úrodná půda a dostatek vláhy přejí pěstování celého spektra tropického ovoce. Mnohé známe z jiných zemí, ale neustále objevujeme něco nového. Kromě klasiky jako melouny, kokosy a více druhů banánů stojí za zmínku třeba liči, durian, rambutan a chlebovník.

Celovietnamským typickým jídlem je hovězí polévka pho (čti „fo“) bo. Podává se ke snídani, k obědu i k večeři a zde se k ní servíruje i hromada natě různé zeleniny. Dále v místních jídelnách objevíte spoustu masa v polévkách i omáčkách, zejména kuřecí a vepřové. Jak se blížíme k moři, přibývá na jídelníčku čím dál více ryb, krevet, olihní, chobotnic a dalších mořských plodů. Maso, maso, maso – bez masa se tu zkrátka nevaří a vegetarián má smůlu.

Z nápojů bych vypíchl kávu. Pije se zde s karamelově čokoládovou příchutí, sladká, s mlékem a přelitá do sklenice s ledem, což známe. Ale tady vám navíc přidají konvici vařícího silného zeleného čaje, kterým si po vypití kávy zaléváte led ve sklenici. Takový dvojnásobný životabudič.

Na cestách mezi venkovskými samotami a malými vesnicemi jsou možnosti občerstvení pro cyklisty omezené, ale kávu a nějakou sladkost k tomu najdete všude. A plechovku koly nebo piva také nemusíte dlouho hledat. Naopak ve městech je celé spektrum možností, od kvalitních restaurací až po street food. Záleží na vašem výběru a odhodlání proniknout do tajů vietnamské kuchyně.

Na kole v deltě Mekongu jsem byl za posledních deset let třikrát, vše se rychle mění před očima, koneckonců jako skoro celý svět. Přibývá silnic a mostů, ubývá čmoudících dýchavičných přívozů, bambusových lávek a kamenitých polních cest. Pro místní lidi je to samozřejmě dobře, ale pro romantiky chtivého cyklonávštěvníka trochu mizí to kouzlo. Ale určitě jej tam zůstane dost i pro další roky a návštěvy.