Jedete-li do Irska na kole, určitě sem nemíříte jen proto, že je tato země pro kolo jak stvořená. Irsko má svoji atmosféru, slavnou keltskou minulost, je to zem s hlubokými kořeny křesťanství, je to také místo, kde se málo spěchá, a Čech neopomine dodat, že Irsko je zemí hospod. V hospodě je to ale jinak než u nás. Vždycky je tam přítmí a trochu ponuro. Pro pivo si musíte dojít k baru, kde je na výběr alespoň šest, sedm druhů piv. Guinness je vyhlášené irské černé pivo. Je černé jako bota, ale hlavně je to 14-15stupňové pivo. Pokud se tedy v hospůdce zdržíte, určitě si nasaďte helmu, až budete odjíždět, a nezapomeňte, že v Irsku se jezdí vlevo.

Měl jsem ale pocit, že se tu chodí do hospody jinak. Pivo, horká whisky, irská káva nebo večeře, to je jen jeden, a ne hlavní důvod. V hospodě se tady lidi potkávají, jdou si sem zazpívat, často i zatancovat. Být v hospodě v Killarney mi přišlo ne nepodobné tomu, jako je jít do dobrého divadla.

Sochy a pivo v Dublinu

Když jsme připluli do Dublinu, bylo brzo ráno. Na kole jsme brousili poloprázdnými ulicemi, protože Irové brzy nevstávají, a měli jsme hlad. V samotném centru jsme potom na proslulé Raglan Road narazili na kavárničku Bewley’s Café Theatre. Nebyla ale jen tak nějaká malinkatá. Třípatrový dům, kavárna, čajovna, a taky divadlo. V poledne i navečer bylo k obědu nebo kávě servírováno i divadlo. Bylo ale ráno. Proto jsme si objednali „irskou“ snídani za pouhé asi dvě libry. Klobása, topinky, jitrnice, káva a džus - pamatujte si to místo, až se v Dublinu zastavíte.

Dublin ale nejsou jen hospůdky a kavárničky. Až si v parku sednete na lavičku, podívejte se, jestli vedle vás nesedí socha, a když se zastavíte na O´Connell u kašny, prohlédněte si sochu dívky, která se tady bez ustání sprchuje. Svoji atmosféru nepostrádá ani Trinity College, jejíž nádvoří je obsypané zamčenými koly. V létě se tady ale namísto studentů hemží turisti, i když pár studentů bude možná „mrskat“ tenis na univerzitním kurtu.

Z Dublinu jsme přejeli „Švestkové hory“ (Slieve Bloom Mountains) - kopečky se spoustou ostře žlutých keřů, které jsou pro celé Irsko tak typické, a navečer jsme dorazili do Clonmacnois. Zvláštní, nebo spíš výjimečné místo. Jedete podél řeky a najednou se v dálce rýsuje zřícenina, možná část někdejšího kláštera, ale cítíte, že sem patří, že je součástí krajiny stejně jako řeka.

Shannon, která se dole rozlévá, a stejně jako všudypřítomné ovce. Přijedete blíž a najednou... Ocitáte se v jiném světě, v jiném čase. Klid a zvolnění. Keltské kříže, pohřebiště, někdejší kláštery. Vibrace je možná to správné slovo.

Historie pode mnou

Zapadalo slunce, ležel jsem v trávě, krákaly vrány a byl jsem tam sám. Nebo ne? Někde pode mnou leželi irští králové. Tudy šly irské dějiny. Bylo tak kolem 10. století, evropská kultura chřadla a Irsko prožívalo svůj rozkvět. Právě tady. Sem směřovali učenci i králové. Divil bych se, kdyby to bylo jinam. To místo je nabité energií, zanechali ji tady kněží i všichni věřící, kteří sem putovali. Svoji trošku energie tady zanechal i papež, když se v Clonmacnois před osmi lety zastavil. Až vám bude někdy smutno, zajeďte sem na kole, sami. Je to jako očistná lázeň, vrátí se vám síla, dobijete svoje akumulátorky na duši a také budete cítit velkou pokoru.

Na chvíli jsem si teď představil rytíře přijíždějící na koních. Klapot koňských kopyt se rozléhá po nádvoří opatství. Je ale o několik století později. Stejné místo, jen kláštery ohlodal od té doby zub času a Vikingové. Namísto koňských kopyt je slyšet zakvílení brzd. Přijíždíme na kolech... Ne asi ne, to kolo se přece jen ke keltským křížům hodí méně než těžkooděnci na koních.

Tedy dál. Galway - poetické město, které na svém území zakázalo jinou než kreslenou reklamu. Jednoho guinnesska, a už je to jen kousek do národního parku Connemara. Connemara je, jako celé Irsko, místem klidu a pohody. Irové nemají kam spěchat. Ovce neutečou, hospoda také ne a z irské rašeliny stejně nebude uhlí. Pokud snad nemáte kolo, můžete si ho v Clifdens vypůjčit na každém rohu. Kolo je ideální prostředek, jak poznat desítky jezírek, které spojují prašné cesty. Potom můžete sjet na travnaté pobřeží, kde se pasou koně, a vykoupat se v průzračně čistém moři. Když jsme vloni tohle všechno udělali, zajeli jsme do malinkaté restaurace, kde měli levné ústřice. Objednali jsme si, majitel restaurace se přišel přeptat, jestli opravdu chceme ústřice, a potom odešel s kýblem v ruce k moři. Těžko kdy budu jíst čerstvější.

Kam dál?

Mohérské útesy možná vynechte, na tomto vyhlášeném místě bude hodně turistů. Ale celé západní pobřeží je lemováno strmými útesy, do kterých bez ustání buší moře. Proč si tedy nenajít útesy, kde budete sami, kde se můžete zastavit, zahledět se na vzdouvající moře a meditovat.

Je ale v Irsku místo, které vynechat nesmíte. Je to národní park Killarney. Když si koupíte mapu, nebo si necháte poradit, naleznete v horách parádní cesty, po kterých jen občas projede terénní auto. Cesty kolem jezírek, cesty vedoucí skoro až na vrcholy hor. Vyjeďte a rozhlédněte se. Můžete si na chvíli připadat jako na obrovském zeleném rozbouřeném moři. Po horách by tady šlo jezdit celé dny, vždycky jinam. Ani v horách Irsko neztrácí svou výjimečnost. Jedete po asfaltové stezičce, která stoupá údolím podél jezer a postupně se mění v prašnou cestu. Po několika kilometrech jeden dům - youth hostel a hospoda. Na kole je žízeň, tedy na jedno pivo zastavíte. Potom už jen stoupáte daleko od lidí a nejednou se před vámi objeví krásná moderní budova - kostel. Večer rozžhavíte brzdy a sjedete až dolů k jezeru Mucross. Jedno z mála míst v Irsku, kde jsou kolem vody dokonce asfaltové stezky pro cyklisty. V létě na nich ale bude dost plno. Ve stejnojmenném městě je nejméně pět půjčoven kol. Když jsem si tady před rokem půjčoval kolo, zaplatil jsem a vyndal pas. Kluk za pultem ale zavrtěl hlavou se slovy: „Tady se kola nekradou.“ Schoval jsem pas a měl radost, že jsem v Irsku.

Potom jsme zase pluli na velké lodi nazpátek do Anglie a já už tušil, proč se v téhle zemi tolik zpívá.