Ne že bych měl něco proti barům, dokonce i na pláži si rád poležím. Někdy to tam vydržím i hodinu. Ale strávit tady týden – to by mě opravdu zabilo! Možná až budu vetchý stařík nad hrobem, tak mě sem dostanou, aby se mě zbavili, ale to jen tak nebude ... Naštěstí s sebou mám kolo a partu kámošů a tak si místo téhle šaškárny můžeme začít užívat – drsné krásy Sahary na kole!

Sousse

Město Sousse má zajímavou historii, v místním muzeu je nádherná expozice římských soch a mozaik, kousek od centra jsou zpřístupněné křesťanské katakomby. Ale nejzajímavější je současnost. Typická arabská medína, historická část města, se dodnes ukrývá mezi vysokými hradbami a náš hotýlek má okna přímo do jedné z rušných uliček. Celá medína je chráněná UNESCO, to je úžasné – mohli byste si dovolit spát v Praze v hotelu na Staromáku? Místní útulný hotýlek uprostřed té nádhery je levnější, než ta unifikovaná turistická ghetta za městem.
Kola vyneseme po schodech do foyeru a ještě před usnutím si jdeme vychutnat atmosféru nočního města. V zeleninové tržnici koupíme za směšně levný peníz rajčata, papriky, ale také meloun a datle a improvizovanou hostinou na molu za šplouchání moře slavíme už bůhvíkolikátou cestu do Afriky.

Vlakem na jih

V Sousse by se daly strávit i dva dny couráním po medíně a mezitím si občas odskočit na některou z místních pláží, ale budeme tady ještě poslední den před odletem, tak si toho užijeme dostatečně. Teď začíná dobrodružství.

První husarský kousek je dostat se s koly do narvaného nočního vlaku na jih. Naštěstí mě napadlo se zajít už ráno na nádraží pozeptat, jak mají velký poštovní vagón. Bezruký ajznboňák mě nejdřív zchladil tím, že žádný pošťák nejezdí, pak zvednul telefon a když jej položil, povídá: „Tak jsem v Tunisu objednal, že nám ho dneska kvůli vám připojí“. Nekecal. A já jsem si znovu uvědomil, jak v té Africe opravdu všechno funguje sice na první pohled chaoticky, ale ve finále líp, než v té naší přeorganizované Evropě. No umíte si představit, že by v Kolíně přišlo na nádraží 18 cyklistů s tím, že jedou do Beskyd, a nádražák by zvednul telefon a objednal z Prahy vagon na kola?

Ráno se na konečné stanici vyloupneme z vlaku v hornickém městečku Metlaoui. V kavárně před nádražím dáváme kafe první pomoci a kus místního štrůdlu (místo jablek datle) a jdem na to.
Vyprahlé hory kolem jsou pusté jen na první pohled a pouze pro toho, kdo jejich krásu vidět nechce. Stačí se jen zahledět do panoramatu rudých skal a očima sledovat tenkou linii oslí stezky vinoucí se po úbočí, abychom objevili skupinu datlových palem u imaginárního pramene nebo pokroucený olivovník, který pamatuje snad punské války a římské legie táhnoucí dobýt Kartágo.

Z každého kamene na nás dýchá kus historie. Římskou provincii Africa Proconsularis tu počátkem letopočtu drancovaly kmeny Vandalů a každý, kdo se byť jen okrajově zajímá o historii, dobře ví, proč mají všechny antické sochy v tuniských muzeích pourážené nosy i další vyčnívající orgány. Příchod Arabů v sedmém století znamenal nástup nové islámské kultury, ale zároveň i definitivní likvidaci staré. Nádhernou a největší tuniskou mešitu v Kajruvánu zdobí arkády podepírané antickými sloupy a pravověrný muslim si asi neklade otázku, proč každý sloup s korintskou hlavicí je jinak vysoký. Zkrátka proto, že každý pochází z jiného zdevastovaného římského domu či chrámu. Zde, jako ostatně i jinde, s během věků kultura střídala kulturu, a tak i dnešní Tunisané jezdí peugeoty a poslouchají Michala Jacksona a pramálo si zatěžují hlavy tím, že asfalt pod jejich nohama skrývá střepy amfor jedné z nejstarších civilizací světa.

Od oázy k oáze

Oázy vznikaly v místech, kde je alespoň trochu vody. Když šlapeme po silnici žlutooranžovou písečnou pustinou, naplno si uvědomujeme pocity dávných cestovatelů, kteří po dlouhém úmorném pochodu vyhlíželi na obzoru zelené koruny palem vlnící se v horkém větru. Dnes místo karavanních stezek prořezávají monotónní reliéf pouště černé stužky asfaltu a cyklista je daleko rychlejší než kolébavý velbloud, ale pocit poutníka zahlédnoucího vlající listy palem je úplně stejný dnes jako před tisícem let. Oáza znamená minimálně vodu a stín. Často také mátový čaj a talíř skopového s krupicí, tedy kuskusu. Po večeři kafe a vodní dýmku. A večer sprchu a postel. Potřebujeme ještě něco?

Jedna z nejkrásnějších horských oáz je Chebika, před 2000 let tábor římských legií a nejzazší výspa známého světa. Neleží přímo v horách, ale na jejich úpatí. Ze skály nad palmerií vyvěrá mohutný pramen, ani se nechce věřit, že to není přelud. Zavlažovací kanál jej vede vesnicí a každá rodina, každé políčko, každá datlová palma si odebere kousek. Kde skončí voda, končí i život a své vlády se ujímá nekonečná poušť. Ani se moc nechce sednout na kolo a vyrazit po ní.

Velké vodní plochy, které vidíme teď všude kolem nás, jsou pravá – fata morgana. Jak jedeme k nim, pořád se vzdalují a ustupují a není divu, že leckterého žíznivého poutníka přivedly k šílenství. My máme naštěstí vody dost, cesta slušně ubíhá a další velká oáza se blíží.

Z cyklistických čapáků se převlečeme do civilu a vyprané prádlo nám uschne snad ještě dřív, než jej pověsíme na šňůry na ploché střeše hotelu. A hned hurá do ulic, hryžeme pomeranče, až nám šťáva teče po bradě, a v hospodě se rozhodujeme mezi kafem a čajem, i když předem víme, že si stejně dáme obojí. Než se usmaží „fatiminy prsty“, což je moc dobrá zdejší specialita – směs masa a zeleniny v těstíčku, probíráme podrobnosti zítřejší trasy.

Ale vlastně není moc co probírat, protože silnice je tady stejně jen jedna a i kdyby z ní člověk nějakým nedopatřením sjel, tak to brzo zjistí, protože jej zastaví největší hromada písku na světě, tedy Sahara.

Velké solné jezero Chott el Jerid

Chotty jsou solná jezera, která se v této části Sahary hojně vyskytují. Tedy, jezera jsou to pouze těch několik dnů, kdy tu výjimečně prší. Po zbytek roku jsou to nedozírné pláně pokryté krustou vyschlého rozpraskaného bahna s bílým povlakem soli. Výškoměr ukazuje – 20 m! Skutečně, jsme pod úrovní moře.

Silnice vede po nasypané hrázi a oči marně vyhlížejí na obzoru bod, kterého by se chytly. Ale i tohle k saharskému dobrodružství patří. Monotónní šlapání do pedálů celé hodiny na stejný převod je vlastně taková cyklistická meditace. Vychutnáváme si tu opuštěnost a klid, daleko od ruchu měst a zvonění telefonů. Moc spolu nehovoříme a v klidu si přemýšlíme o věcech, na které doma opravdu nebyl čas.

Kdo má přízemnější myšlenky, může se bavit i jinak. Vděčná hra při pohledu na vyprahlou pustinu pod žhavým sluncem je na pivní abecedu. Zkuste to – od každého písmene značku piva: Amstel, Budvar, Corgoň, Dačický ... kousnul jsem se až u X a dodnes mi to vrtá hlavou.

O tuniských řidičích se příliš chvály nepěje, ale na Sahaře to neplatí. Možná proto, že jsme zde jako cyklisti byli úplní exoti, ale spíš proto, že drsné přírodní podmínky učí lidi chovat se k sobě ohleduplněji. Kdykoliv jsme mávli na auto třeba jen proto, abychom se zeptali na cestu, tak každý okamžitě šlápl na brzdu. Při přejezdu Chott el Jerid stačí jen krátká pauza na focení a první auto u nás zastavuje s otázkou, zda nepotřebujeme pomoct. Nepotřebujeme, ale stejně nás to potěšilo.

Přes Hory Ksarů

Ksarem se v celé severozápadní Africe nazývá opevněná berberská vesnice. Berbeři jsou dávní pastevci a kočovníci, kteří obývali oblast Sahary ještě v době, kdy byla zelená a běhala po ní stáda slonů a antilop. Dokázali se dobře přizpůsobit životu v poušti i kulturním vlnám, po příchodu Arabů přijali Islám a s novými kolonizátory začali po prvním období válek spolupracovat.

Protože Berbeři většinu roku kočují, vybudovali si opevněné ksary, kde měla každá rodina svou gorfu, sýpku, se zásobami obilí a olivového oleje ve velkých keramických dózách. Ksary původně nebyly trvale obývány, ale Arabové, kteří si s sebou přinesli řemeslné dovednosti, se začali v ksarech trvale usazovat a živit se na rozdíl od Berberů rukodělnou výrobou a obchodem. Obě kultury tak postupně splynuly v jednu a k čistě berberské národnosti se dnes hlásí pouze 1 % obyvatel. Mnohé ksary jsou obývány dodnes, a i když si jejich obyvatelé už staví modernější domky, dodnes používají gorfy k uskladnění potravin.

Další zajímavostí jsou tzv. troglodytní (podzemní) obydlí v okolí města Matmata. Jsou to domy s mnoha místnostmi vykopané hluboko pod zemí. Základem je jakási „studně“ hluboká kolem 6 metrů a zhruba stejného průměru, ze které se vchází do mnoha různých komůrek. Tady když se chtěl mladý muž oženit, tak pro svou nastávající nemusel dům postavit, ale vykopat. Podzemní domy mají několik výhod: V létě v nich je příjemný chládek, v zimě do nich nefučí a vesnici z dálky ani není vidět. Jen pozor při romantických nočních procházkách – snadno byste mohli někomu spadnout do předsíně!

V Matmatě bydlíme v podzemním hotelu z přestavěného trojdomku. Pokojíčky vykopané v hlíně jsou útulné a vzorně vybílené a v baru dokonce mají pivo. Bohužel, prvek očekávání je záhy střídán prvkem zklamání, předražené čtvrtlitrové pivní jednohubky po dnešní stokilometrové etapě v protivětru jsou spíš výsměchem a tak se vracíme k prověřenému pomerančovému džusu půl na půl s vodou.

Co s sebou a co nechat doma

Ať si člověk zabalí sebepečlivěji, vždy mu něco chybí a něco má navíc. V Tunisku naštěstí spíše věci přebývají, cyklistovi zde k životu stačí opravdu málo: jedno oblečení na kolo a jeden civil do města, co zrovna nemám na sobě, mohu vyprat a do rána to uschne.

Skoro v každé vesnici se dá koupit něco k jídlu za ceny, které se příliš neliší od tuzemských – bageta, sýr, olivy, olejovky. Balenou vodu a dostatek nealko nápojů koupíte skoro všude, pro případ nouze si vezměte pár tablet na dezinfekci vody. Naopak nepodceňte lahvinku na ranní dezinfekci žaludku, o to je tady opravdu nouze!

Spacák a stan nechejte doma, ale určitě oceníte tenkou deku nebo karimatku, na kterou si lehnete až si budete užívat odpolední siesty někde pod palmou. Pár náhradních dílů s sebou neuškodí, ale pokud zrovna netrváte na obutí Ritchey a osazení XTR, dá se ledacos sehnat na místě. Ale cykloservisy v našem pojetí moc nefungují. Když jsme potřebovali stáhnout kazetu kvůli prasklému drátu a neměli stahovák, poslali nás do „specializovaného“ servisu, jehož vybavení sestávalo s prehistorického svěráku, kladiva a několika klíčů. Ale např. imbusy sem ještě neodrazily a když jsme se ptali po stahováku, tak vůbec nevěděli, co to je.

Většina cest má povrch z hrubého asfaltu, občas se někde jede po štěrku nebo šotolině. Vhodné kolo je trekáč nebo horák s hladkými pneu vybavený nosičem na těch pár věcí, které si sebou povezete. Největší zátěží je voda. Počítejte s tím, že denně vypijete 5-8 litrů a skoro celé to množství musíte mít ráno při vyjetí s sebou, někdy jsou oázy vzdálené i více než 60 km. Do vody si můžete sypat nějaké ionťáky nebo ji pít jen tak, časem vám to bude jedno, hlavně že to teče.

Zpátky v Sousse

Když něco končí a člověk si říká, že by to ještě pár dnů mohlo trvat, znamená to, že se akce vydařila. Nám se teď domů teda vůbec nechce. Máme za sebou 600 km po okraji Sahary, většinou sice po asfaltu, ale díky divoké kombinaci počasí v pořadí šílené vedro – písečná bouře – vítr – déšť – konečně hezky, končíme – to nebylo zadarmo. A to je dobře, co je zadarmo, toho si člověk neváží. Kola navážeme na střechy taxíků a jedeme domů, teda zatím do Sousse.

V našem hotýlku si zabalíme kola do transportních vaků a jdeme vyplenit místní tržnici. V letadle sedíme mezi plážovými turisty. Jsou opálení rovnoměrněji než my a vypadají spokojeně. Vyprávějí si o tom, jaká byla kde diskotéka, jak jim vařili a kdo měl okna směrem k moři. I my jsme spokojení, ale moc o tom nevyprávíme. Ono se to totiž vyprávět nedá, to se musí prožít.

napsal Jaroslav Lhota pro Cykloservis