Menu

Výsledky vyhledávání fráze "{{ query }}"

{{ group.group }}

Nic nebylo nalezeno :(

přejít na podrobnější hledání »

Speciální nabídka

Datum odjezdu nejdříve:
Datum příjezdu nejpozději:
Zájezdy s datem odjezdu ve vybraném měsíci nebo roce:

UbytováníUbytování

UbytováníStravování

UbytováníDoprava

UbytováníStandard služeb (poznávací zájezdy)

UbytováníFyzická náročnost (aktivní dovolená)

CenaCena

Vybrané filtry:nic nebylo zvolenozrušit všechny filtry

Pobaltím na kole

Pobaltím na kole

Petr Stříbný, 1. srpen 2004

Pobaltí je blízké a přeci vzdálené. Pobaltí je podmanivě známé a přesto pohansky tajemné. Pobaltí jsou vesnice, ve kterých neznají pumpu, takže vodu nabírají rumpálem, ale také vesnické sámošky uprostřed lesa či národního parku, ve kterých lze bez sebemenších problémů platit kartou. Pobaltí jsou hluboké lesy, ale i krásné písečné pláže na březích Baltského moře a Finského zálivu, jsou to neuvěřitelně čistá jezera, která i z Litvy dělají zemi tisíců jezer, jsou to národní parky i starobylá hanzovní města, která se po dlouhých letech zbavila sovětského nánosu a nyní rozkvétají v plné kráse. Pobaltské země za sebou jako závaží z nedaleké minulosti vláčí různě početné ruské menšiny, ale neochvějně přitom míří na Západ, případně do Skandinávie. Pobaltí, to je ale také skvělé pivo a relativně levné jídlo, a milí, i když zvláště v Estonsku poněkud uzavření lidé. Sečteno a podtrženo, je mnoho důvodů, proč se vydat do Pobaltí. Vydejme se tam tedy i my.

Známá i neznámá litevština

Po přejezdu polských hranic nevěří krajan svým uším – a to doslova. Litevština se totiž nepodobá žádnému pro něj dosud známému jazyku – a přesto zní důvěrně známě. Jako by to byla čeština – jenom jí není rozumět Autobus uhání do Druskininkai, lázeňského městečka u běloruských hranic, kde nás čeká první nocleh a první výlet. Muzeum či panoptikum komunismu Grutas by měl snad povinně navštívit každý, tak silný je to zážitek. Večer jdeme brzy spát, přejezd byl náročný.

Druhý den míříme na Trakai. Hrad z červených cihel i stejnojmenné městečko, na jehož okraji leží, lze najít uprostřed půvabné oblasti jezer a ostrovů nedaleko Vilniusu. Pro Litevce je Trakai něčím mezi Pražským hradem a Karlštejnem a podle toho se k němu také chovají. V nedávné minulosti byl pečlivě zrestaurován, zlé jazyky ovšem tvrdí, že ho Litevci postavili téměř celý znovu.

K hradu se přichází po dlouhém mostu okolo harmonikářů, prodavaček uzených ryb a zakotvených plachetnic. Uvnitř není původní zařízení, ale jenom expozice o historii hradu a Litvy vůbec. Po prohlídce hradu a obchůdků s jantarem míříme do Vilniusu, na který jsme si vyhradili odpoledne.

Evropský Jeruzalém

Vilnius, polsky Wilno, byl dříve kvůli velice početnému židovskému osídlení nazýván Jeruzalémem Evropy. Dnes je městem pravoslavných i katolických kostelů, které lze najít hlavně v barokním Starém městě okolo ulice Pilies gatvé, ale i městem bohémské a dost ulítlé republiky umělců a squatterů ve čtvrti Užupis. Téměř všechny významné stavby ve Vilniusu jsou pojmenovány po litevském panovníkovi Gediminasovi. Na kopci (Gediminasově) nad Katedrálním náměstím stojí věž (Gediminasova), ze které je parádní rozhled na litevské Staré město a hlavní bulvár (Gediminasův). Po prohlídce města odjíždíme do Paluše v srdci NP Aukštajtijos. Na břehu jezera stavíme stany a v parádně čistém jezeře se koupeme.

Dnešní výlet vede přes Ledakalnis (litevsky Ledová hora) do včelařského muzea ve vesničce Stripeikiai. Jestli budeme mít štěstí, uvidíme před muzeem vousatého Stanislava, který tu prodává výrobky z medu a pokaždé si nás pamatuje. Po návštěvě včelařského skanzenu míříme do Ginučiai. Je tu mlýn s náhonem, ve kterém se dá skvěle koupat, a u náhonu hospůdka. Kdo z nás dosud nevěděl, co je to Švyturys (litevsky maják, ale hlavně nejznámější značka piva), ten už to teď ví. Zpáteční cesta okolo jezera uteče jako voda.
Druhý den odjíždíme z NP Aukštajtia a míříme do Rigy. Čeká nás dlouhý přejezd, budeme tam až odpoledne.

Lotyšský lingvistický oříšek

Říká se, že Lotyši jsou němečtější než Němci. Co taky chtít od národa, který namísto ano říká ja, namísto hodina stunda a polévku označuje slovem zupa. V lotyšštině jsou ovšem i neněmecky znějící slova, která nám leccos napoví. Je jasné, co dostaneme v podniku zvaném kafejníca, víme, co si objednáme jako šašliks, ale slovo viesníca nás může splést, protože to znamená hotel. Ale dost lingvistických úvah, jedeme do Rigy.
Riga je překrásné hanzovní město, skutečná metropole Pobaltí a podle všeho i docela příjemné místo k životu. Také tady je toho dost k vidění: rižský dóm, dům Černohlavců, památník Svobody a samozřejmě rižská secese i obrovské tržiště, které lze najít v několika obrovských hangárech u nádraží. Pokud se občas nadneseně říká, „tam lze dostat všechno, co člověka napadne“, v případě rižského tržiště to platí doslova.


Je večer a my odjíždíme do Siguldy. Je to něco jako Špindl Rigy, protože tam na kopci nad řekou Gauja mají sjezdovku a bobovou dráhu. Na druhé straně bobří řeky leží slavný hrad Turaida. Je z červených cihel a byl pečlivě zrekonstruován. Jsme v Pobaltí, a tak víme, co to znamená – také Turaidu postavili Lotyši téměř celou znovu. V NP Gauja navštěvujeme kromě Turaidy i oboru s volně žijícími divokými zvířaty a druhý den pokračujeme dále na sever, tentokrát až do Estonska. Jedeme po Via Baltica a poprvé na zájezdu vidíme moře…

Estonské sauny

… a slyšíme estonštinu. Tento ugrofinský jazyk se liší od češtiny podstatně víc než litevština a lotyšština a je pro nás kompletně nesrozumitelný. Kromě jiných podivností má čtrnáct pádů a dva infinitivy, nemá budoucí čas. O její rozdílnosti se můžeme přesvědčit třeba hned na hranicích, kde nás kromě toho překvapí usměvaví celníci a čisté záchody, nebo v lázeňském Pärnu, naší první zastávce v Estonsku.

Město Pärnu, zelené přímořské letovisko na západním pobřeží Estonska, je proslavené krásnými písečnými plážemi a bahenními koupelemi. Moře je sice příliš mělké, takže koupání není nic moc, ale zato se tu dají při hezkém počasí potkat všichni Estonci, kteří zrovna nemusí pracovat. Stejně jako ostatním severským národům jim totiž zkušenost velí: Jakmile je pěkně, na pláž a užívat sluníčka, ono to nebude trvat dlouho. A tak se Estonci sluní, koupají a houpou se na pravých estonských houpačkách.

Z Pärnu míříme na největší estonský ostrov Saaremaa, který je pro mnohé Estonce tím jediným ještě pravým Estonskem. Stany stavíme v kempu, který vypadá trochu jako místní skanzen, a využíváme možnosti sauny, kterou zde nabízejí. Sauna je pro Estonce stejně běžná jako pro Finy a my ji v dané chvíli považujeme za naprosto báječnou.

Při cyklistice na ostrově se navzdory jeho téměř absolutní placatosti docela hodí trekové či horské kolo, protože podobně jako ve zbytku Pobaltí jsou i tady vedlejší silnice šotolinové. Jinak je to ale příjemné a pohodové ježdění, které nás tentokrát zavede do Kuressaare, hlavního město ostrova se zachovalým biskupským hradem, dále k meteoritem vyhloubenému jezírku u vesničky Kaali a větrným mlýnům u Angla. Při zpáteční cestě k trajektu lije jako z konve, ale potom se na nás usměje štěstí a déšť ustane. Táboříme kousek před Tallinnem, abychom zítra měli na prohlídku hodně času. Báječně zachovalá středověká atmosféra rychle se rozvíjejícího města plného hezkých ugrofinských plavovlásek za to opravdu stojí.

Tallinn, Praha Estonska

Poněkud nadneseně se říká, že tak jako Američané jezdili na začátku devadesátých let do Prahy, jezdí nyní do Tallinnu. Dalším podobným rysem obou měst je zachovalé středověké jádro, křivolaké uličky a tajemná zákoutí. Pražák se zkrátka cítí v Tallinnu tak trochu jako doma. Kouzlo zmizí v okamžiku, kdy na dotaz, kudy ke kostelu svatého Olafa s báječnou, ale trochu krkolomnou vyhlídkou, dostane odpověď v ruštině. Rusů je tu opravdu hodně, ale domluvit se anglicky není naprosto žádný problém. Nejvíce návštěvníků tvoří pochopitelně ti z druhé strany Finského zálivu, protože cesta z Helsinek trvá trajektem necelé dvě hodiny.

Z Tallinnu míříme po jediné estonské dálnici k pobřeží s bludnými balvany. NP Lahemaa je nádherná a romantická oblast, ale žít tady napořád, to musí být hodně těžké. Uvědomujeme si to ve chvíli, kdy se od místních obyvatel dozvídáme, že v zimě tu bývají i dva metry sněhu.
V NP Lahemma je toho k vidění tolik, že prakticky nelze určit nejvhodnější trasu zítřejšího výletu. Každý pojede na vlastní pěst a sejdeme se v Karepě. Cesta vede krajinou téměř skandinávského typu, kde se střídají lesy, rašeliniště, bludné balvany, písečné pláže. Jsme na nejsevernějším bodě našeho putování, teď už pojedeme jenom na jih. Cestou se ale zastavíme u Hory křížů a na Kurské kose.

Kopec čarodějnic a Hora křížů

O Hoře křížů toho bylo již napsáno tolik, že bych se jenom opakoval. Místo je to skutečně mystické a stojí za to přijet sem například v pět ráno, jako jsme to udělali my. Pak už stačí jenom se potichu procházet, poslouchat a být sami se sebou. Takové místo jinde na světě nenajdete.
Kurská kosa, to je ovšem jiný svět. Padesát kilometrů dlouhý a jeden a půl až dva kilometry široký poloostrov, známý především písečnými dunami, se táhne od jihu na sever a přibližně v polovině je rozdělen hranicí – jih patří Rusku, sever Litvě. Kromě dun u Nidy je tu Kopec čarodějnic nad Juodkranté, rybářské vesničky s příjemnými hospůdkami na vnitřní straně kosy a báječné pláže na té druhé, obrácené do moře. Když je navíc otevřené mořské muzeum, člověk opravdu neví, co si vybrat. Den rychle uteče a my se trajektem vracíme nazpět do Klajpédy.
Odjíždíme a víme, že to už je opravdu konec. Před námi je jen přejezd přes Polsko a otázka, kam příště.

Žádost o zaslání tištěných katalogů

KATALOGY NA ROK 2018/19

Katalog pro rok 2018 bude k dispozici koncem listopadu!

Pokud o katalog máte zájem, neváhejte poslat tuto objednávku. V případě, že jste s námi cestovali v posledních 2 letech, tak Vám katalog přijde automaticky.

Katalogy posíláme pouze po ČR. Pro zájemce mimo ČR máme připraveny katalogy ke stažení ve formátu PDF na stránce katalogy v PDF (aktuálně ještě katalogy 2017/18). Případně využijte naše webové stránky. Děkujeme za pochopení.