Tentokrát jsme se vypravili navštívit a hlavně na kolech projet hornatou část Srbska v blízkosti hranic s Bosnou a Hercegovinou a Kosovem. A důvody proč právě sem? Samozřejmě krásná krajina s minimálními civilizačními vlivy, kulturní rozmanitost, předpoklad perfektního ježdění a zvědavost, jaké to dneska je po rozpadu Jugoslávie v samotném Srbsku a v „divokém pohraničí“ obzvlášť. Ale hlavně, ještě jsme tu nebyli! Zajímavost zvyšuje fakt, že jediné dostupné mapy jsou vojenské „padesátky“ a autoatlas v desetkrát menším rozlišení.

Soužití křesťanů a muslimů v bosenském pohraničí

Je obrovskou škodou, že jediným mezinárodně známým místem v oblasti bosensko-srbského pohraničí se stala Srebrenica, o které se vždy referovalo jen v souvislosti s etnickým masakrem z roku 1995, kdy srbské jednotky zavraždily přes osm tisíc místních bosenských mužů a sedmdesát žen. Nebýt těchto smutných událostí, pravděpodobně by pro nás dosud zůstala neznámá všechna zdejší místa.

Srebrenica leží na území Bosny, v blízkosti řeky Driny, která tvoří hranici mezi oběma státy. Na obou březích se vypínají vysoké hory lákající k projetí, je tedy logickou volbou využít cesty do srbské části i k odbočce do Srebrenice a s ní spojit návštěvu hřbitova muslimských obětí. Mně toto pietní místo připomíná podobné památníky v Normandii a také se již stává turistickým cílem. Samotné centrum města pochopitelně stále nese výrazné stopy předchozích událostí, avšak soužití obyvatel se snad vrátilo do starých dobrých kolejí. Například v muslimské restauraci si dáte čevapi (grilované tyčinky z mletého masa, převážně skopového nebo hovězího) a ve vedlejším baru to zalijete pivem.

Přes hory a doly po obou březích Driny

Ze srbského městečka a hraničního přechodu Bajina Bašta je Srebrenica dostupná jak přes hory, tak i údolím Driny, čímž se stává dosažitelnou i pro méně výkonné cyklisty. Cesta údolím však nevyvolá takové nadšení, jako přejezd některou z variant využívajících horských silnic. Pokud tato etapa bude vaše první, určitě ve vás vzbudí silné emoce z úžasného zážitku nejen při kochání se krajinou, nýbrž i při dlouhých sjezdech, ať už jedete jakýmkoliv směrem. Horské samoty, vesnice, pravoslavné kostely nebo muslimské mešity, to jsou další součásti zapadající do okolních panoramat. Každým přibývajícím dnem ale budete zjišťovat, že je to v podstatě „standard“.

Specialitou pohraničí jsou všudypřítomné nepříliš staré hroby, náhrobky, památníky, vytesané nápisy na skalách... A to jak muslimské, tak křesťanské, psané latinkou i cyrilicí. Potkáte je u domů, na křižovatkách, v údolích i na hřebenech hor. Věřím, že takto hmatatelná trvalá připomínka let minulých je dostatečným varováním, aby se tu už nic podobného neopakovalo.

NP Tara je perlou příhraniční oblasti na srbské straně. Vysoké a divoké pohoří porostlé rozsáhlými bukovými lesy je obkrouženo řekou Drinou, která nejen že tvoří politickou hranici, ale i přírodní velmi účinnou překážku pod místy až neuvěřitelně strmými srázy. Proto je park přístupný jen z jedné strany a možností, jak do něj proniknout hlouběji, jsou převážně dřevařské horské cesty. Několik silnic šplhajících do hor je buď propojeno do smyčky, nebo končí zcela a nezbývá než se vždy vrátit zpět. Troufám si tvrdit, že turismus končí tam, kde končí asfalt, zbytek je rájem pro cyklisty! Jsou i místa setkávání všech, například u oběda a sklenice výborného piva v horském středisku Mitrovac, případně u monastýru Rača – nejvýznamnější místní stavební a kulturní památky, nebo u jezera Peručac tvořeného přehradou postavenou ve stejnojmenném turistickém středisku. Turismus tu má ovšem trochu jiný rozměr, než na jaký jsme zvyklí my. Návštěvníci jsou téměř výhradně Srbové a obytné hausbóty na jezeře připomínají Slapskou přehradu. I když západ slunce nad 1500 metrů vysokými vrcholy má přeci jen těžko srovnatelné kouzlo.

Kraj Emira Kusturici

O čem jste možná už slyšeli, to je pověstná „Šarganská osmica“ a „Kusturicův Drvengrad“, obojí ležící několik desítek kilometrů jižně od NP Tara. Pokud ne, tak vězte, že osmica je neuvěřitelně důmyslně postavená úzkokolejka mezi Šarganem a Mokrou Gorou, která v systému tunelů, viaduktů a zatáček v horském masivu, z nichž jedna doslova tvoří položenou osmičku, překonává na úseku 15,5 km převýšení 250 metrů. Celkem 5,5 kilometru tratě je vedeno v tunelech! Dnes je jízda vláčkem velmi vyhledávanou turistickou atrakcí a sjíždějí se sem i fanatici do mašinek z celého světa.

Drvengrad je jednoduše dřevěné sídlo, a to v Mokré Goře, kde jej nechal postavit zdejší rodák, světoznámý hudebník a režisér Emir Kusturica. Veřejně přístupný velký komplex dřevěných budov slouží jako luxusní hotel, je však postaven ve stylu tradiční místní architektury, kterou tímto osvícený patriot proslavil daleko odtud.

Spojení obou turistických atrakcí je geniálním počinem, jak téměř zapomenuté místo jen několik kilometrů od bosenských hranic pozvednout a dát místním obyvatelům šance k lepšímu životu do budoucna.

Zašlá sláva zlatých borovic

Náhorní planina Zlatibor je dosažitelná z Mokré Gory po silnici, nebo samozřejmě zajímavěji na kolech. Není to ale přejezd ledajaký. Náhorní planina je od toho, že je nahoře, jenže Mokrá Gora je poměrně dole. Tedy nezbývá než stoupat. A to stoupání je výživné! Kdo se do toho ale pustí, stoprocentně nebude litovat. Projíždíme tak pestrou krajinou s tak dalekými a krásnými výhledy, že na nějaký kopec ani nemyslíme. Kocháme se, fotíme, promlouváme s místními a říkáme si „kdo je tady větší atrakce?“, protože cyklistů tady v životě moc neviděli. Na domluvu stačí, když každý použijete svůj jazyk, rozumíme si dobře i tak. Střídají se lesy borové a bukové, horské samoty se zahrádkami a sady, nejvýše položené jsou pastviny s letními salašemi a dominujícími obrovskými solitérními stromy. Jak jsme na planině, máme vyhráno! Planina není sice úplně rovná, ale s velmi přijatelnými kopci.

Zlatibor je cosi jako „země zlatých borovic“. Po těch tu už není skoro památky, jenže okolní krajina zůstala stále nádherná, plná rozlehlých pastvin a níže položených lesů. Jsou sice stále borové, ale už ne zlaté. Vyplatí se pobýt tu pár dní a dojet k některým ze spousty zajímavostí. Nabízí se třeba dřevěný kostel v Jablanici, horská vesnice Stublo, monastýr Dubrava, skalní průrva „prerast“ u Dobroselice nebo krásný skansen Sirogojno, poblíž něhož je i poměrně unikátní jeskyně. Jsou tu skvělé trasy jak pro MTB, tak i pro treková kola nebo klasické silničky. Náhorní planina se rozkládá ve výšce mezi 1000 a 1500 m nad mořem a díky tomu zde panuje poměrně vlídné klima i v horkém létě.

Centrem je stejnojmenné město Zlatibor, na hony vzdálené všemu, co jsme dosud viděli a co ještě na cestě uvidíme! Jakási „Potěmkinova vesnice“ plná hotelů všech kategorií a tvarů, uměle vytvořené turistické centrum s celoročním provozem. Jako základna pro výlety do okolí je však ideální.

Ukryté byzantské malované kláštery

Golija si zarputile drží status zcela neznámého pohoří, přitom se jedná o nádherný přírodní park a biosférickou rezervaci v jednom. Je to oblast zcela turistů prostá, snad s výjimkou impozantního kláštera Studenica a dalších dvou klášterů Pridvorica a Isposnica. Beztak většina návštěvníků jsou poutníci, vždyť i jediný slušný hotel (zato však opravdu krásný) přináleží ke klášteru Studenica. Čarokrásná příroda zůstává zatím neobjevena, neexistují prakticky mapy ani spojovací silnice. Musíme tedy vzít zavděk hlavní, nicméně jakéhokoliv provozu prostou silnicí z Ivanjice, ze které se dají dělat zajímavé odbočky. Potkáváme kouřící milíře a projíždíme vesnice položené na úbočích hor. Čas tu plyne stejně jako po staletí, lidé žijí hlavně z toho, co sami vyprodukují.

Nejdelší sjezd v Srbsku

NP Kopaonik se stal po rozpadu Jugoslávie pohořím s nejvyšším vrcholem Srbska, Pančič vrh dosahuje výšky 2017 metrů. Nalezneme zde i lyžařské středisko, letní rekreační provoz a místy dost divokou výstavbu. Nedá se tedy o divočině hovořit, nicméně je tu jen jedna silnice, pár bočních cest a zbytek hor celkem nedotčený. Při dobré viditelnosti dohlédnete na okolní pohoří, rozkládající se nejen na území Srbska, ale hlavně v Kosovu. Kosovská hranice leží na úpatí Kopaoniku, proto je dobré při sjezdu zvolit správný směr. Příjezd do Kosova mimo oficiální přechod by se řešil opravdu složitě. Nejlepší možností je směr Rudica, kam po silnici sjedeme na 24 kilometrech z 1800 na 400 metrů! Těžko hledat v Srbsku delší sjezd…

Srbské Kosovo

Velký zážitek přináší návštěva města se zajímavým názvem Novi Pazar. I když je územně srbský, tak kulturně kosovský, tedy muslimský. Novi Pazar byl tradičně obchodním městem na trase z centrálního Srbska do černohorské Podgorice a následně ke středomořskému pobřeží. Nyní počet obyvatel tvoří údajně 84 % muslimů, což je na jednu stranu vidět doslova na každém kroku, na druhou stranu srbská (tedy pravoslavná) menšina tím zjevně nijak netrpí. Na pěší zóně se střídají kavárny a čajovny s pivnicemi, kolem samé krámky, pražírna kávy, přes ulici muslimská univerzita, dívky ve skupinkách s muslimským šátkem i v tričkách a minisukních, navenek žádná omezení ani příkazy v jakémkoliv směru. Člověk si říká, když to jde tady a teď, proč to nejde jinde a jindy…

V protikladu s městem samotným, nejvýznamnější památky v okolí jsou křesťanské. Byzantský kostel Sv. Petra z 9. století je vyzdoben některými freskami datovanými až do 10. století, a kláštery Durdevi Stupovi a Sopočani z 12. století to dotáhly až na seznam UNESCO. Vypadají po čerstvé rekonstrukci nádherně, ale hodně si toho v minulosti s muslimy užily, tak je skoro zázrak, že tu stále ještě stojí a můžeme je obdivovat opět v původní kráse.

Pozvánka za závěr

Srbové, jak jsme je poznali, jsou pohostinným národem, hovoří jazykem, kterému snadno porozumíme a cítí silnou „slovanskou vzájemnost“. Jejich jídla jsou pro nás mírně exotická, ale každopádně výborná, a zcela jistě všechny cyklisty potěší velmi chutné pivo, nejlépe značky Jelen. Ubytování se dá sehnat téměř všude překvapivě dobré a levné, i když to občas vyžaduje trochu snahy. Jsem šťastný, že jsme alespoň část Srbska projeli dříve, než jej objeví turisté z jiných zemí!