Menu

Výsledky vyhledávání fráze "{{ query }}"

{{ group.group }}

Nic nebylo nalezeno :(

přejít na podrobnější hledání »

Speciální nabídka

Datum odjezdu nejdříve:
Datum příjezdu nejpozději:
Zájezdy s datem odjezdu ve vybraném měsíci nebo roce:

UbytováníUbytování

UbytováníStravování

UbytováníDoprava

UbytováníStandard služeb (poznávací zájezdy)

UbytováníFyzická náročnost (aktivní dovolená)

CenaCena

Vybrané filtry:nic nebylo zvolenozrušit všechny filtry

Na kole mezi Masaji

Na kole mezi Masaji

Jaroslav Lhota, 1. duben 2006

„Adame, nežeň tak dopředu, co když tam bude slon nebo lev?!“ křičím na svého čtrnáctiletého následníka, který mizí za zatáčkou mezi akáciovým roštím. Zpomalí, zpruzeně se otočí a odsekne: „Tak mu ujedu, ne?“„Víš, jak rychle dokáže takovej lev běžet?“ řvu na něj. „Viděls před chvílí ty žirafy? A lev běží stejně rychle!“Puberťák něco zamumlá, ještěže mu nerozumím, a stáhne se kousek zpátky.

„Ale vážně, co bys dělal, kdyby se za zatáčkou objevil lev?“ otočí se ke mně kamarád Tom. Položil otázku, s jejíž odpovědí si lámu hlavu už druhý den, ale nemůžu to přiznat. On zelenáč je poprvé v černé Africe. Kdežto já, africký dobrodruh, jsem zkušený, jak Emil Holub. Tedy alespoň v jeho očích.
„No, co bysme dělali…“, povídám ležérně. „Uděláme z kol vozovou hradbu jako husiti, schováme se dovnitř a…“
„… a zazpíváme Kdož sú boží bojovníci…“, dodá ironicky Tomáš.
„No jasně, a lev se lekne a uteče jako křižáci u Tachova.“
„Jen abysme si nezopakovali jinou historickou bitvu našich dějin, myslím tu u Chlumce.“
Cesta se mezi keře noří čím dál hlouběji a slunce už se nebezpečně rychle blíží k obzoru. Naštěstí za zatáčkou není lev, ale masajský pasáček se stádem koz, tedy znamení blízké vesnice. Bivakovat uprostřed savany by se nám dnes opravdu nechtělo.

Teplotní šok:  –20 až +35 °C

Oblast Kilimandžára a sousední sopky Mt. Meru znám už docela dobře. Jezdím sem jako průvodce naší cestovky už mnoho let. A taky už mnoho let přemýšlím o tom, jaké by to asi bylo, objet si nejvyšší horu Afriky na kole. Až letošní zimu nabyly moje sny konkrétních obrysů, když mi na můj nápad kývli dva moji kamarádi, zkušení expediční cyklisté a nevadilo jim, že s sebou vezmu i svého adolescenta. Napsal jsem mu do školy omluvenku na 4 týdny s tím, že jedu služebně do Afriky a nemá jej doma kdo hlídat. (Což byla trošku lež, ale jenom trošku.) Sbalili jsme kola a odletěli do Nairobi.

Z Prahy, podchlazené na minus dvacet, jsme přistáli v rozpálené savaně. Jen pár kilometrů pod rovníkem, a to jsme ještě byli docela v horách. Při průjezdu vyprahlou masajskou stepí, na rozhraní Keni a Tanzanie, nás už začal docela přecházet humor. To už jsme viděli stáda vyhublých krav – kost a kůže – a spolucestující v busíku nám povyprávěl o třicetiletém suchu a výpadku posledního období dešťů. Když jsme ve městě Moshi vylezli z místní „socky“, jen jsme se očima upnuli na zelený pruh vegetace v podhůří Kili. Nedbali jsme teploměru na 35 °C a vyrazili vzhůru. První cyklistika po několika měsících zimní pauzy, rovnou s plnou polní, celý den do kopce a v tom pekelném vedru – teda na začátek nic moc!

Chvilka nad mapou

Map pro plánování naší cesty jsme měli několik a skoro na všech byl prstenec cesty kolem Kili uzavřený. Lišily se jen podle toho, jaký udávaly povrch cesty, výšku, vzdálenosti a hustotu osídlení – tedy prakticky ve všem. Vzali jsme tedy informaci o tom, že cesta není slepá, za výchozí pevný bod a začali plánovat. Nakonec jsme se shodli na těchto předpokladech: délka okruhu 300–350 km, převýšení nijak významné, hustota osídlení natolik dostatečná, že není nutno si brát jídlo a vařič. Povrch jsme předpokládali spíše horší. Na nejpodrobnější mapě byla cesta značená jako „sjízdná pouze v období sucha“.

Déšť jsme neočekávali, ale stany jsme si přesto vzali. Nejen jako ochranu proti malarickým komárům, ale i jako symbolickou skrýš pro případ bivakování. Několikrát jsem si v praxi ověřil, že lev do stanu nevleze, i když chodí okolo. Nevím proč, ale je to tak. Možná proto, že má ty svoje tlapy hrozně nešikovné a nedokáže jimi rozepnout zip.

Na závěr balení a se vzpomínkou na vychrtlé masajské krávy nám trochu povolily nervy a vzali jsme s sebou i jeden hrnec a po cestě dokoupili pytlík nudlí a pár bujonů – co kdyby…

Sbohem civilizace

První den nakonec není tak špatný. Dokonce jsme našli i krásný kemp v hotelové zahradě a ráno se přímo ze stanu kocháme pohledem na oba vrcholy Kili – hlavní, téměř šestitisícový a stále ještě částečně zaledněný Uhuru, a menší, vedlejší Mawenzi. Oba vrcholky z různých úhlů budeme vídat každé ráno celý týden naší cesty.

Hned za městečkem Naromoru ale končí asfalt a cesta se mění v okrovou, prašnou polňačku. Prachu je opravdu hodně. Když zastavíme, tak po kotníky, a když jedeme, tak se jím brodíme jako řekou. Je jemný jako cement nebo jako hladká mouka a hned po průjezdu se za námi uzavírá jako vodní hladina. Skrývá pod sebou všechny nerovnosti a kameny, a tak jedeme i trochu po hmatu. Zvláště ve sjezdech vyžaduje nejvyšší opatrnost, ale vysvětlujte to čtrnáctiletému bajkerovi! První dva pády jsou docela nevinné, ale potřetí se jen zvedne červený oblak. Když se prach usadí, vidím ležícího potomka pokrytého jednolitou vrstvou špíny, na které prosakují rudé mapy krve. Jak asi může v téhle situaci rodič zareagovat?!
„Dobře ti tak, moulo, jako bych ti to neříkal!“

Trochu jej lituji, ale drží se statečně. Poctivě mu odřeniny umyju vodou z bidonu a hojně dezinfikuji jodovou tinkturou. Mám i méně drsné prostředky, ale tohle si aspoň bude pamatovat! Pamatoval, do konce cesty už to nepoložil.

V jedné vesnici probíhá výkup banánů. Ženy nosí na hlavách obrovské trsy na mnohakilometrové vzdálenosti. Tomáš to chce vyzkoušet, ale není schopen si jej sám nahoru ani vysadit. Vedle výkupu je tržiště. Utržené peníze se hned utratí za pestrobarevné šaty a další důležité věci. Zjišťuji zde, že můj chlapeček se na celou cestu vybavil pouze jedním tričkem, sahajícím mu těsně pod lopatky. Na zádech má teď široký rudý pruh spálené kůže. Dokupuji mu garderobu a přidávám šátek v barvách Jamajky (Bob Marley je tu pořád nejpopulárnějším Američanem), bude si jej od teď vázat pod helmu přes spálené uši.

Přijďte večer do baru na fotbal!

Už dva dny jedeme zemědělskou krajinou ve výšce kolem 2000 m. Banánovníky a mangovníky střídají kávové plantáže, mezitím sem tam žijí zbytky původního pralesa. Ze zeleně vykukují roztroušené prkenné a hliněné domečky, na zemi před nimi tři kameny a oheň, to je kuchyně, víc k životu tu lidé nepotřebují. Občas se objeví vesnice a v ní několik obchodů. Dá se tu koupit pivo, limonáda a sušenky. Výjimečně se narazí i na místní „fast food“. Na ohni bublá kotlík s vařeným skopovým a jako příloha se podává směs čočky a rýže. Někdy mají i čerstvé čapátí – placky z kukuřičné mouky, vlastně místní chleba. Skvělým teplým nápojem je čaj s kozím mlékem, naopak kafe tu mají naprosto příšerné. Přestože jim roste káva všude kolem, nabízejí pouze nechutnou instantní bryndu.

Na kole vyhládne, a tak si všech místních pochoutek bohatě dopřáváme a příliš neřešíme, v jaké vodě myje kuchař nádobí i své ruce, kterými plácá čapátí. Důvěřujeme svým imunitním systémům a naše důvěra nebyla zklamána.

Jeden večer končíme v hospodě, kombinované s „hotelem“. Na ušmudlaném dvorečku je několik kutlochů bez oken. Z  dob svého dětství na venkově si vzpomínám, že jsme v něčem podobném chovali prase. V každém je pryčna se slamníkem. Vejdeme se tam i s kolem, a tak nám to docela vyhovuje.

Překvapení se koná večer. Po večeři za námi přichází hostinský s nezvyklou prosbou. Když mu dáme dolar na benzin, tak nastartuje agregát a budeme se moci dívat v televizi na finále afrického poháru ve fotbale – Egypt versus Pobřeží Slonoviny.

Hospoda narvaná k prasknutí, komentáři ve svahilštině nerozumíme, a tak se aspoň snažíme odhadnout, komu fandí místní – je jich totiž asi 20x víc než nás, tak nebudeme zlobit... Útočí Pobřeží Slonoviny a hospoda řve nadšením, tedy fandí se jim, a my se přidáváme. Je to dobré. Najednou se hra otáčí, Egypt dává gól a fanoušci se objímají. Nejdřív nechápeme, a pak se nám rozsvítí: Tady se fandí tomu, kdo zrovna útočí. Hlavně, že se něco děje. Na vyšeptalé obrazovce stejně není poznat, kdo je kdo. Nejspokojenější je hostinský. Pivo teče proudem a nakonec dolar na benzin ani nechce. Jen ten plánovaný časný ranní odjezd nestíháme...

Kili zezadu

Je surové vedro a kopec nekonečný. Nastřádaná únava už také dělá své. Jízda v prachu připomíná spíš prošlapávání stopy v hlubokém sněhu. V nejvyšším bodě naší cesty se kácíme z kol.
„....., .. ......, .....!“ komentuje dnešní etapu Roman (neslušné výrazy jsou vytečkované). 
Tomáš našel kousek před námi na mapě osadu jménem Endonet a teď jsme se k ní všichni upnuli. Leží přesně na odvrácené straně Kili u hranice s Keňou a doufáme, že tam bude jídlo a možná i nocleh.
„Podle polohy to bude nějaké horské středisko,“ přemýšlí nahlas Tom.
„Něco jako Špindl?“ ptám se.
„Spíš jako Chamomix,“ těší se Tom.

Přejíždíme další sedlo a pod námi se objevuje Endonet. Několik prkenných kůlniček, hromady řvoucích dětí a všudypřítomný prach. Ptáme se na hospodu. Smečka dětí, vřeštících „give me money“, nás doprovází k domku na konci vsi. Skupina zevlujících mužů se rozestoupí, místní blázen krade jídlo z talíře řidiči náklaďáku a na zemi se popelí děti, které ještě neumějí žebrat. Na zdi nápis Hotel vyvedený kusem uhlí.

„Když se zamyslím nad tím názvem, tak endonet může svahilsky znamenat něco jako konečník. Do češtiny bych to volně přeložil jako ...“
„Tome, zadrž, jsou tu děti!“ zastavuji jej s pohledem na mého chlapečka.
Ale dítě už si to stačilo přeložit samo. Docela nahlas.
Anglicky tu nemluví vůbec nikdo, a tak se Roman jde podívat do hotelové kuchyně osobně.
„Mají tam k jídlu jen maso tří barev: zelená, modrá a žlutá, vypadá to, že už asi dost dlouho,“ vrací se dost znechucený.
Jdeme se podívat. Na ohni bublají v kotlíku ovčí vnitřnosti, kozí dršťky a kdovíco jiného, jsme dost otrlí, ale do tohodle fakt nejdem. Jinak mají už jen kozí čaj se zázvorem a v bedně něco umatlaného, co vzdáleně připomíná koblihy.
„Tohle by měla vidět exministryně Emmerová!“ napadá mě, „to by s ní rovnou šlehlo a byl by pokoj!“
Pijeme čaj a přikusujeme to pečivo. Somrák se přesune k našemu stolu. Nabízíme mu koblížek, nedůvěřivě jej otáčí v rukou a pak nám jej vrátí.
Koblížek se od té doby stal naším duchovním průvodcem na další cestě, a ať už jsme jedli kdykoliv cokoliv, vždy jsme si říkali: „Pořád je to lepší než endonetský koblížek!“

Máme protekci i nahoře

Po několika dnech cesty vjíždíme na území Masajů. Ale ještě těsně před tím se zúčastňujeme mše v místním kostele. Vlastně to všechno začalo úplně nevinně.

Na konci jedné vesnice stál domek stlučený z prken. Jen o málo větší a upravenější než ostatní. Křížek na jeho střeše se dal snadno přehlédnout a asi bychom se u něj ani nezastavili, kdyby se z jeho oken nelinula hudba. Krásná, veselá, trochu džez a hodně spirituál, zpěv, bubínky a tleskání. Bylo nedělní dopoledne, sluníčko svítilo, ale nebylo ani moc vedro. Nad námi se vypínal majestátní masiv Kili a k tomu ta hudba. Tak jsme si sedli a poslouchali.

Z kostela vylezla černá holčička v nadýchaných růžových šatečkách a mává na nás, že máme jít dovnitř. Zpěv skončil a všichni sedí v lavicích, kolem oltáře pobíhá chlap v béžovém saku a kárá nás za naše hříchy. Má pravdu. A to ještě neslyšel včera Romana!

Minuty plynou, velebníček nám vyčítá další a další hříchy, mše se protahuje a i můj soused, který nám kázání překládá do angličtiny, je už unavený. Začínám se vrtět a pak zakročím. Povstanu, omluvím se, že máme dnes ještě dlouhou cestu, a poprosím, zda by nám nemohli na cestu ještě zazpívat. Celý kostel evidentně pookřeje, muzikanti se chopí listových per, šroubů upadaných z projíždějících náklaďáků a dalších rytmických nástrojů a prkenná bouda se naplní krásným černošským spirituálem. Zpívají jen pro nás, na naši šťastnou cestu. Pak už jen loučení. Farář nám požehná a já poděkuji, ale v duchu si říkám, že to snad ani nebudeme potřebovat. Ale hodilo se.

Odbočka doprava byla značená na „Elefant sanctuary“. Nejeďte na místo s tak krásným názvem, přestože ta cesta vůbec není v mapě! Ani jsme moc dlouho nepřemýšleli a už uháníme savanou úplně jiným směrem, než jsme původně plánovali. Klesáme dolů a s každým metrem je krajina sušší a vzduch rozpálenější. Po dvaceti kilometrech, kdy už vážně uvažujeme o tom, že to otočíme zpět, spatříme trojici Masajů, jejichž siluety kromě oštěpů zdobí i anténa vysílačky. Umí pár slov anglicky, zabrebentí něco do mikrofonu a za chvíli jsme mezi upravenými bungalovy. U nich sluneční kolektory na ohřev vody a správce kempu se nás ptá, co potřebujeme. Co asi. Umýt se, najíst a přespat, jedno pivko by taky bodlo.

Správce nás upozorňuje, že jeden den pobytu v této luxusní lodži uprostřed divočiny stojí 500 dolarů, platí se předem u majitele v Arushi. Dnes má bohužel obsazeno – přijedou čtyři nóbl Američani. Nevadí, aspoň trochu vody nám dá, jsme úplně na suchu. Sice tu žádný pramen není, ale vozí ji sem několik desítek kilometrů cisternou z artéského vrtu.

Než se trochu opláchneme, už jsme domluveni na přespání za 10 dolarů v luxusních stanech s postelemi, a přesně ve chvíli, kdy uvařím ohavné nudle s ještě hnusnějším bujonem, přichází správce se zajímavou nabídkou: Amíci právě volali, že nedorazí, a on už pro ně má navařeno. Jestli by nás neurazilo, kdybychom to místo nich snědli.

Ale kdepak, my nejsme vůbec urážliví, zvlášť když jsme od rána nejedli. Přece se to nevyhodí!
Na terase s výhledem do savany hodujeme na bílém ubruse, číšník stojící decentně stranou, přináší další a další chody a vše završí správce, když přitáhne chladicí box plný lahváčů s tím, že co vypijeme, mu pak ráno zaplatíme.

V noci je úplněk, nechce se spát pod střechou, byť i plátěnou. Vynášíme postele ze stanů a hovíme si v bělostných peřinkách pod neuvěřitelně hvězdnatou oblohou, které vévodí Jižní kříž přímo nad masivem Kilimandžára. Do usínání nám zní všechny zvuky noční Afriky, a když se v noci vzbudím, přímo mezi našimi postelemi se pase stádo zeber.

Snídaně na vidličku už nás ani nepřekvapí, a tak si jen s Tomášem musíme zafilozofovat: Jak to, že zrovna my to máme tam nahoře tak dobré, určitě to bude  kompenzace za to, jak jsme byli vzorní v minulém životě. Jenže pak se Tomáš zamyslí a povídá: „A nebo je to tak, že teď jedeme na dluh a pak to budeme splácet. Představ si třeba, že se příště narodíš jako bakterie a celý další život se budeš jen bezpohlavně množit!“

Masajská step

Z luxusu přepychové lodže je ostrý střih přímo do reality rovníkové Afriky, která je vyprahlá třicetiletým suchem. Dalších pár desítek kilometrů prašnou savanou, ale už jsme si docela zvykli a připadá nám to normální. Postupně zcela zmizí i sporadicky roztroušené akácie s plochými korunami a řídkými listy, nastavenými rovnoběžně se slunečními paprsky tak, aby se ochránily před jeho žhnoucími paprsky.

Voda v lahvích ubývá, přestože každý vezeme nejmíň 5 litrů. Záchranou je masajská vesnice se studní. Tedy spíš s trubkou, z níž tenký čůrek plní obrovské žluté kanystry čekajících žen.

Ve frontě na vodu se tu čeká i několik hodin a pak se na oslech nebo na zádech chudších žen dopravuje na neuvěřitelné vzdálenosti. Starost o vodu je totiž v Africe ryze ženská záležitost a někdy si říkám, že než dojdou domů, tak to tak akorát stihnou vypít a musí jít rovnou znova. Moc daleko od pravdy to asi nebude.

Ve frontě panuje nervozita, ženy v přední části se navzájem odstrkují a odkopávají si kanystry. Většina vody vytéká do žlabu, kde jí loká žíznivý dobytek. Nesměle se mezi ně nasouvám s náručí pomuchlaných PET lahví, ale mužská autorita tu funguje dobře. Poslušně uhnou, počkají až si všechny naplníme, a pak se zase pustí do rvačky.

Nevíme, kde je další vesnice a ani, jak je daleko. Pijeme, co se do nás vejde, znovu plníme láhve a vyrážíme po džípových kolejích. Ty se na kamenitém podkladu záhy ztratí. Jedeme spíš odhadem. Chvíli po jiných kolejích, chvíli podle kompasu. Podle slunce se orientovat nedá. Máme jej přímo nad hlavou a je to zvláštní pocit, nevrhat žádný stín, jen malinkou šedou skvrnu přímo pod sebou. Každou chvilku zastavujeme a pijeme, imaginární stín hledáme pod průhlednými korunami hodně vzácných akácií. Brzy zjišťujeme, že máme propíchané pláště, savana je plná úlomků akáciových trnů z malých keříků. Kličkujeme mezi nimi, lepíme, pijeme, lepíme. Trny z plášťů ani netaháme. Dokud tam jsou, tak to jakž, takž drží. Když musíme, zase lepíme. Docházejí nám záplaty. Stříháme větší na půl, začíná docházet lepidlo.

Projíždíme migrační trasou zvěře mezi národními parky Amboseli a Arusha. Vidíme zebry, žirafy a nějaké gazely a doufáme, že nepotkáme predátory. Přes den šelmy odpočívají, ale potkat za soumraku smečku lvů nebo hyen by nebylo příliš příjemné. Stádo nedaleko od nás je neklidné, zebry větří a frkají, že by si nějaký lev popletl hodiny? Kdybychom teď byli v autě na safari, tak nás řidič nenechá ani vystrčit hlavu z okna! Ale jsme na kole, tedy raději zrychlíme.

Ve vádí, vyschlém korytě potoka, nalézáme čerstvé jámy, kterými se sloni snaží dohrabat ke spodní vodě, kolem je mnoho jejich stop a čerstvého trusu. Ani toto setkání by nemuselo skončit úplně šťastně.

V láhvi nechávám poslední hlt vody pro Adama, jinak už nemáme nic. Naštěstí Roman nalézá na GPS jakýsi bod, který sice není v mapě, ale snad tam bude voda. Těsně před soumrakem narážíme na vesnici. Je to plot z akáciových větví, který se na noc zavírá, a uvnitř chýše uplácané z klacků a hlíny. Muži přihánějí stáda z pastvy dovnitř vesnice a chystají se zavřít vchod několika velkými větvemi, asi vědí proč. Snažím se zeptat na vodu. Nemluví ani svahilsky, ale jeden z několika málo výrazů, které znám masajsky, je nai-robi, chladná voda neboli pramen. Rozumí a strašně je to pobaví, smějí se, ale to je všechno.

„Ty vole, co teď budem dělat?“ povzdychne si Tomáš. Už jsme spolu projeli ledacos, ale poprvé v životě od něj slyším tuhle větu. Jedem dál. Nacházíme stezku pokaděnou od krav a podle ní další vesnici. Tato není masajská. Tam nečekaně objevujeme obchůdek a v něm úžasnou věc – dvě lahve vody a čtyři piva. Vůbec nám nevadí teplota těsně pod bodem varu, lijeme vzácné tekutiny do sebe a bavíme tím celou vesnici.

Zpět v civilizaci

Pak už je vše jen lepší a lepší. Nocleh nám nabídl místní pracovník UNESCO (aspoň to o sobě tvrdil), ale museli jsme dvě hodinky počkat, až vystřízliví, aby trefil domů. Za to nás vzal v noci na pozorování slonů u napáječky. A už jen jeden den cesty nás dělí od dokončení našeho okruhu. Odpoledne narážíme na asfalt a vychutnáváme si nekonečný sjezd jako odměnu za stoupání prvního dne.

Deset dnů poté se díváme na celou naši úžasnou trasu z vrcholu Kilimandžára. A ještě o pár dnů později – vyspaní, vykoupaní a najedení – to u chlazených nápojů se synem vše rozebíráme a hodnotíme...

„Víš, tati,“ povídá, „ten výstup na Kili byl moc hezkej, ale podruhý už bych ho nemusel. Ale to cyklo bych si hned dal znovu!“

Žádost o zaslání tištěných katalogů

KATALOGY NA ROK 2018/19

Katalog pro rok 2018 bude k dispozici koncem listopadu!

Pokud o katalog máte zájem, neváhejte poslat tuto objednávku. V případě, že jste s námi cestovali v posledních 2 letech, tak Vám katalog přijde automaticky.

Katalogy posíláme pouze po ČR. Pro zájemce mimo ČR máme připraveny katalogy ke stažení ve formátu PDF na stránce katalogy v PDF (aktuálně ještě katalogy 2017/18). Případně využijte naše webové stránky. Děkujeme za pochopení.