Menu

Výsledky vyhledávání fráze "{{ query }}"

{{ group.group }}

Nic nebylo nalezeno :(

přejít na podrobnější hledání »

Speciální nabídka

Datum odjezdu nejdříve:
Datum příjezdu nejpozději:
Zájezdy s datem odjezdu ve vybraném měsíci nebo roce:

UbytováníUbytování

UbytováníStravování

UbytováníDoprava

UbytováníStandard služeb (poznávací zájezdy)

UbytováníFyzická náročnost (aktivní dovolená)

CenaCena

Vybrané filtry:nic nebylo zvolenozrušit všechny filtry

S kamerou v Tanzanii

S kamerou v Tanzanii

Soňa Karbusická, 14. červenec 2011

Tanzanie. Největší země východní Afriky ležící na východním pobřeží. Jedno ze čtyř přírodně nejrozmanitějších míst světa. Domov největší populace savců na africkém kontinentu. Žijí zde největší suchozemští savci i nejrychlejší šelmy. Pyšní se více než tisícem druhů ptáků. Více než jedna třetina země je vyhrazena divoké zvěři, což je ve světě naprosto unikátní záležitostí. Právě Tanzanie se stala cílem vůbec první výpravy National Geographic Česko zaměřené na výuku fotografie.

Arusha

Naše desetičlenná expedice náruživých fotografů se počátkem března vydává vstříc velkému dobrodružství. Z pražského ruzyňského letiště nabíráme směr na Istanbul, kde přesedáme na letadlo do Nairobi. Po krátkém tříhodinovém spánku v hotelu vyrážíme na dlouhou cestu do třetího největšího města Tanzanie. Čeká nás Arusha.

Okny autobusu pozorujeme zdejší pestrý život. Šestihodinová cesta z Nairobi nám z africké reality mnohé odkrývá. Bída a prach afrických vesnic, kterými projíždíme, se nedají přehlédnout. Děláme malou zastávku na odpočívadle s prodejnou suvenýrů, toaletami a masajskými příbytky. Mezi mraky chvilkami zazáří zasněžený vrcholek nejvyšší samostatně stojící hory světa, Kilimandžára.

Již s fotoaparáty v rukou se dáváme do řeči s místními. Ptají se, odkud jsme. Jaké překvapení, že Českou republiku znají a reagují s nadšením. Jeden z místních zná dokonce našeho slavného fotbalistu Milana Baroše. „Jakou měnu u vás máte?“ ptá se mne jeden z prodejců. „Máme české koruny,“ říkám.

„Můžu nějakou dostat na památku?“ ptá se a prosebně se dívá. Jdu do autobusu a přináším mu krásně stříbrnou jednu českou korunu. Je nadšený. „Vy máte takhle zářivé peníze? Je vaše země také takhle zářivá? A tak zářivá, jako jste vy?“

Asi 110 kilometrů před Arushou zastavujeme v osadě Namanga, jíž prochází keňská hranice. Místní lidé se tam mohou pohybovat volně, turisté si však musejí vyřídit vízum nutné pro vstup do Tanzanie nebo zpět do Keni. Jedno vízum vychází na padesát dolarů. Ve směnárně si vyměňujeme dolary za tanzanské šilinky s krásnými obrazy zvířat – a hurá do cílové země.

Cestou či spíš necestou potkáváme stáda krav a jejich pasáky. Přecházejí přes cesty a silnice, jak se jim zlíbí, i těsně před jedoucími auty. Míjíme osly s nákladem, masajské válečníky, domorodé ženy v pestrobarevných róbách. Tanzanská tržiště, chaty a chatrče z hlíny a větví. Z Afriky čiší prazvláštní spojení bídy a chaosu s klidem a spokojeností. Tanzanské děti na nás mávají a pokřikují. Mobilním telefonem si nás dokumentuje příslušník kmene Masajů. Opravdu komický zážitek.

Arusha je životem kypící město na úpatí vyhaslé sopky Meru (se svými 4 566 metry je Meru druhou nejvyšší horou v Tanzanii). Arusha je základnou pro safari po tzv. Severním okruhu. Odtud vedou všechny cesty do největších klenotů země, národních rezervací s divokou zvěří. Vydáte-li se z Arushi směrem na západ, krajina se začne poměrně rychle měnit v suchou a prašnou savanu, která je příznačná pro masajské pastviny a divočinu. Přijíždíme do hotelu, unavení a hladoví míříme rovnou na oběd. Polovina z nás si objednává kuře na kari. Jaké překvapení, když nám číšník přináší čili, směs, kterou by měl problém pozřít i otřískaný Mexičan. Hlad je ovšem silnější než chuť, a tak se slzami v očích polykáme sousta dračího ohně. Příště už ovšem žádné kuře na kari. Ti, co si prozíravě dali něco jiného, se nám smějí. Kdo ví, co nás čeká dál.

Po krátké siestě se setkáváme na zahradě plné banánovníků a nádherných rozkvetlých květin. Zlehka začínáme s výukou fotografie a také teoreticky připravujeme členy expedice na další den.

Večeře je opět ve stylu zvláštních místních způsobů. Část z nás si objednává ovocný talíř, druhá část ovocnou mísu. Jaké překvapení, že všichni dostanou ovocnou mísu, a když se ptají po ovocném talíři, číšník je poněkud rozladěný. Inu, jiný kraj… Během večeře začíná pršet, v dálce i zahřmí. Příjemné osvěžení na závěr dne.

Je další ráno a přijíždějí řidiči se dvěma terénními vozy, kteří nás budou na naší dlouhé cestě tanzanskou přírodou doprovázet. Maluta a Stanley jsou usměvaví sympatičtí Tanzanci z Arushi. „Jambo!“ Zdravíme se s nimi svahilsky a podáváme si ruce. Do aut naskládáme věci a můžeme vyrazit. V každém autě je pět členů výpravy. Těšíme se, co nám dnešní den přinese.

Nedaleko za městem potkáváme mladé Masaje převádějící stádo dobytka přes silnici. Je to nádherný pohled a náš chápavý řidič zastavuje. Skáčeme z auta již s fotoaparáty u oka. Mladí Masajové pochopili a počkali, až si najdeme dobré pozice, až poté začali stádo převádět směrem k nám. S kolegou Vladimírem stojíme přímo proti velkému stádu. V té chvíli se ovšem zvířata popoháněná Masaji splašila a řítí se na nás. Dobytek nás obklopuje a hledá cestu, kudy by mohl projít. Naštěstí se to obešlo bez úhony. Navíc jsme díky poplašenému stádu získali snímky plné atmosféry, jelikož vyprahlá půda tvořila pod jejich kopyty oblaka prachu. Masajové si většinou za fotografování dávají zaplatit, dostali tedy nějaké drobné a my spokojeně pokračujeme v cestě.

Lake Manyara

Zanedlouho Maluta zastavuje na dalším zajímavém místě. Sobotní masajské tržiště s dobytkem. Celá tržnice, kde Masajové obchodují se zvířaty, je obehnána zdí a je tam opravdu živo. Začínáme fotografovat. Po několika záběrech si nás místní všimli a s klacky a kameny v rukou nám začali vyhrožovat. Nevypadali moc přívětivě. O Tanzancích a Masajích je známo, že se neradi fotografují. Zlostně nás odhánějí od zdi, a tak nezbývá, než je uposlechnout. Po chvíli si mne k sobě volá jeden z mužů sedící na zdi, vysoký, trochu hrozivě vyhlížející Masaj. Dáváme se do hovoru. Je zde tím nejvyšším bossem a nakonec mi dovoluje fotografovat. Po chvilce dovolí fotografovat i ostatním členům expedice, ovšem chce za to peníze. Takhle to v Tanzanii prostě chodí.

Dohnali jsme druhé auto s kolegy, kteří na nás čekali, a již společně míříme do městečka Mto wa Mbu. Jde o rušné malé městečko s typickými africkými tržišti. Zastavujeme na okraji města, neboť máme v plánu výuku reportážní a dokumentární fotografie. Je horko. Prach. Zápach pálených odpadků. Všude pouliční prodejci suvenýrů, kteří vás nenechají na pokoji. Hovor navazují slovy: „Odkud jsi?“ Jakmile odpovíte, už se jich nezbavíte. Míříme na místní tržiště s ovocem a suvenýry. Vedoucí expedice Pedro nám v praxi ukazuje, jak se k místním dostat co nejblíže a jak získat jejich důvěru.

Na tržišti je k vidění neuvěřitelné množství ovoce, které Evropan ani nezná. Pedro kupuje trs červených banánů, abychom všichni ochutnali. V jednom z banánů jsou červi, ještě že nás na to jeden z trhovců upozornil včas... Zbylé zdravé banány věnuje Pedro malému dítěti jedné z žen, která na tržišti prodává. V tu chvíli nastává obrovský zlom v chování místních k nám, návštěvníkům. Usmívají se, jsou milí a přátelští, nechají se fotografovat, povídají si s námi. U dalšího stánku Pedro kupuje kokosový ořech a předvádí nám, jak se správně rozbíjí. Po úspěšném rozpůlení ořechu se každý napije čerstvého kokosového mléka a opět kokos nabídneme místním. Jak snadné je proniknout do afrických komunit a získat si jejich náklonnost. Jídlo má v Tanzanii zcela jinou hodnotu než v „přejedené“ Evropě.

Míříme zpět k autům. Cestou se necháme vlákat do jedné místní hospůdky na chlazené pivo a colu. V horku to opravdu přijde vhod. Pouliční prodejci nás doprovázejí až k autům. To je stinná stránka cestování v Tanzanii. Ovšem z něčeho zdejší lidé žít musejí a turisté jsou pro ně významným zdrojem příjmů.

Národní park Lake Manyara leží 100 kilometrů západně od Arushi. Je to poměrně malý park s širokým spektrem přírodního prostředí, v němž najdete stále zelené lesy, močálovitou deltu, akáciové lesy i malé travnaté planiny. Blížíme se k parku, jehož dominantou je jezero Manyara známé velkými koloniemi plameňáků. Před vstupem si dáváme oběd z „lunch boxů“. Že by se nám při jídle dělaly boule za ušima, se říci nedá. Lunch boxy tu dobrotami zrovna neoplývají, ale jak se říká, hlad je dobrý kuchař. Opět probíráme teorii fotografie. Poblíž začínají pobíhat opice čekající na zbytky jídla.

Vyrážíme na své zahajovací safari, konečně začneme pořádně fotografovat. Potkáváme první africká zvířata. Park je z velké části porostlý hustou buší, proto je zde poněkud obtížnější pozorovat a fotografovat divokou zvěř. Z houští nám ukazuje zadek slon africký. Potkáváme zebry, žirafy masajské s mládětem, prasata bradavičnatá, buvolce, paviány, ptáky i hrochy. „Mládě žirafy, které vidíme, je staré tak jeden den,“ sděluje nám vysílačkou řidič druhého auta.

Otevřenou střechou auta se prohání vlahý vítr, musíme si držet klobouky. Z dálky se blíží bouřka. Je podvečer, nádherné světlo, barvy syté jako oděvy masajských válečníků, rudá hlína kontrastuje s modrofialovou oblohou. Vidíme spoustu úžasných scenerií, dnes jsme však už unavení. Přijíždíme do nádherné lodge. Čeká nás příjemné uvítání v podobě mokrých žínek k otření toho nejhoršího prachu z rukou a obličeje a ledového čaje. Místní nám zavazadla odnesou až do pokojů. Vždy se hodí jim dát nějaké drobné. Lodge stojí v nádherné zahradě plné rozkvetlých, pro nás exotických květin. V Africe není zvykem pozemky oplocovat, i zde je zcela volný vstup do divoké přírody. Stmívá se a noční Afrika začíná žít. Všude je slyšet cvrkot, v dálce se ozývají hyeny.

Večeře v Ngorongoro Farm House je doslova pohádková. Vynikající rýže, výběr všech možných druhů mas s omáčkami, skvělé zákusky, banánová zmrzlina, sýry, ovocné saláty. A vynikající africké pivo. Cestou do pokoje si musíme svítit pod nohy baterkami. Šlápnout na štíra by asi nebylo moc příjemné. V pokoji nacházím několik živočichů, které v odchytové krabičce vynáším ven. Šváb a velká moucha nápadně podobná mouše tse-tse. Je noc, a prší. Usínáme pod moskytiérou.

Ngorongoro

Takzvaný severní okruh zahrnuje nejznámější tanzanské chráněné přírodní oblasti. Hlavním místem oblasti Ngorongoro je monumentální vulkanická kaldera vyhaslé sopky. Před 2,5 milionu let se zde propadl vulkán a zanechal po sobě obrovský kráter, v němž najdeme největší koncentraci volně žijících zvířat na světě. Kráter je hluboký 600 metrů a jeho rozloha činí přes 300 kilometrů čtverečních. Na jeho dně je mělké zásadité jezero Magadi.

Vstáváme do nového dne a hned po snídani míříme ke kráteru Ngorongoro, z jehož horizontu shlížíme dolů a fotografujeme. Turisticky velmi navštěvované místo s výhledem na celý kráter hlídá strážce se samopalem. Při odjezdu, necelých 200 metrů od vyhlídky, kde jsme se volně procházeli, potkáváme na cestě mladého lva. Je zraněný, na pravé zadní noze má velkou tržnou ránu. Už chápeme, proč ten samopal…

Míříme do jedné z masajských vesnic. Za úplatu nám Masajové předvedou svůj tanec a zpěv a ukážou nám, jak žijí. Vesnice je kruhová, s ohradou z trnových keřů na ochranu proti šelmám. Masajské ženy zpívají, muži skáčou do výšky. Čím výše muž vyskočí, tím je lepší. Na nohou mají boty vyrobené ze starých pneumatik. Ženy jsou ověšeny šperky. Nakonec nám Masajové ukazují vnitřek svých obydlí. Do chatrče střechou proniká jen úzký proužek světla. Z klacků stlučená velká postel, uprostřed obydlí ohniště, nic jiného netřeba. Na malém prostoru žije pět i více lidí. Většinou tam však pouze přespávají, přes den někde putují a pasou dobytek.

Máme možnost vidět i školu pro masajské děti, která je kousek za vesnicí. Děti jsou z nás vyděšené. Paní učitelka pokyne a začnou nás svahilsky zpěvem zdravit: „Jambo, jambo jambo!“ Jeden z účastníků jde k dětem blíže a ukazuje jim na digitálním displeji fotoaparátu jejich portréty. Děti jen kulí oči. Nemohou vůbec pochopit, že jsou to jejich tváře.

Je pozdní odpoledne, míříme do kempu uprostřed buše. Cestou míjíme zebry, žirafy a pakoně. Migrující stáda v řadě za sebou vytvářejí krásnou podívanou spolu s piniemi a rozlehlou krajinou. Pro fotografy jako stvořené. Vysílačkou komunikujeme s druhým vozem, lektor Honza vysvětluje a radí fotografům, jak danou scénu zachytit co nejatraktivněji.

Slunce je již nízko, prodíráme se křovinatou buší k jezeru Masek osídlenému dvěma druhy plameňáků. V jezeře se povalují hroši. Z aut nevystupujeme, zde to není příliš bezpečné. Fotografujeme otevřenou střechou nebo okénky. Auto začíná být plné much. Zastavujeme u mohutné hroší samice s mládětem, zrovna se chystá malého hrošíka nakrmit. Své mohutné tělo ve vodě přetočí na záda a vystrčí břicho nad hladinu. Mládě se vyšplhá k mléčným žlázám a přisaje se. Podívaná, na kterou se nezapomíná…

Ač zdaleka ještě nejsme u konce svého putování divočinou, jasným zlatým hřebem celé výpravy je noc strávená ve stanech přímo ve volné africké buši. Jaké překvapení, že kemp se stany není oplocen. Stany jsou od sebe poměrně dost daleko a zdají se být pevné a bytelné. Disponují i malou záchodovou nádrží a nádržkou na vodu, pokud se chcete umýt. Telefonní signál tu není. Odříznutí od civilizace si ovšem docela užíváme. Je to neuvěřitelně emotivní zážitek. Hlavní stan slouží ke stravování, kousek od něj hoří oheň. Večeře při svíčkách uprostřed divočiny je výtečná. Křehké hovězí maso, vynikající dýňová polévka, skvělá rýže, dostatek alkoholu, aby člověk potlačil strach. Do talíře nám občas vleze kudlanka nebo jiný zajímavý hmyz. Nadchází noc, u stanů hoří malé petrolejové lampy. Téměř všechny zahnala únava do stanů, jen já, Honza a dva Vladimírové sedíme u ohýnku a povídáme si. Probíráme problematiku lidožravých lvů. Příhodné téma na dobrou noc v buši. Lidožraví lvi se opravdu v buši občas vyskytnou. Jde o lvy, kteří okusili lidské maso nezodpovědného turisty a velice jim zachutnalo. Šelma se po takové zkušenosti může na lidi specializovat a vyhledávat je. Odstřel takového zvířete je pak nutností.

Blíží se desátá hodina večerní a strážce kempu nás odvážné, kteří ještě vysedáváme u ohýnku, nekompromisně zahání do stanů.

Nemáme námitky a okamžitě odcházíme. Brzy pochopíme, proč. Několikrát se totiž ozve řev lvů. Je to stejný zvuk, který vydával zraněný lev, kterého jsme potkali u kráteru Ngorongoro.

Po několika minutách slyšíme nějaké zvuky blízko stanu. Zvuky jsou stále zřetelnější a hlasitější, ovšem nedokážeme rozpoznat, co to je. Jsme úplně potichu a pozorně posloucháme. Slyšíme jakési hlasité chroupání. Fantazie pracuje na plné obrátky. Po delším poslechu zjišťujeme, že u našeho stanu je zřejmě stádo zvířat spásajících trávu přímo u stanu. Vypadá to na prasata bradavičnatá. Uklidňujícím zjištěním pro mne má být nalezení píšťalky, která slouží k přivolání pomoci, ve mně to však probouzí spíše nejistotu. Ovšem jakou jistotu byste chtěli hledat v divočině, kde kempem může kdykoliv proběhnout stádo slonů, které druhý den potkáme jen o pár set metrů dál?

Noc byla nakonec nádherná, kupodivu jsem spala bez jediného probuzení. Vstáváme ještě za tmy, abychom stihli fotografie východu slunce nad jezerem Ndutu. Jedeme na stanoviště, odkud východ slunce bude krásně vidět. Všichni vylézají z aut, nikdo si tu nádheru nechce vychutnávat uvězněný ve voze. Východ slunce na rovníku je velice rychlý, ale stihli jsme to. Účastníci dostávají přesné pokyny, jak tu krásu správně exponovat, a výsledkem jsou doslova nadšení.

V Tanzanii přímo v buši je možné objednat si let balonem při ranním rozbřesku. Veškerou divokou přírodu můžete pozorovat z výšky. Jeden takový balon jsme potkali i při naší ranní projížďce. Veselé bylo, že jej pozoroval i žirafí samec, a to tak užasle, že jsme jej vůbec nezajímali, a nechal nás přiblížit se k němu neuvěřitelně blízko.

Řidič Stanley dostává přes vysílačku zprávu od jiných řidičů, že nedaleko se něco děje. Míříme tam a brzy vidíme smečku psů ušatých, jak se vyvalují v trávě. To ovšem není všechno, nedaleko psů se povalují i lvi. Lvice, mladí lvi a jeden dospělý lví samec. Majestátní afričtí predátoři si nás letmo prohlížejí, jinak ale nejeví žádný zvláštní zájem. Lví samec ovšem chce mít klid a po chvíli odchází, aby se schoval ve vysokých travinách. Naše fotoaparáty mají napilno, vždyť v takové blízkosti nejsou lvi ani v zoo.

Celí užaslí ze setkání se lvy míříme zpět do kempu na oběd a pak pokračujeme do Národního parku Serengeti.

Serengeti

Na prašné cestě africkou savanou opět potkáváme stáda migrujících zeber a pakoňů. Zebry jdou po cestě a utíkají před našimi auty. Hrajeme si s dlouhým časem na fotoaparátech a pořizujeme dynamické snímky v pohybu, které působí výtvarně a nesmírně živě.

Oblast Serengeti je považována za království divočiny naší planety. Je to nádherná prašná savana plná zvěře. Každoročně tudy migrují miliony zvířat, která míří směrem na sever do rezervace Masai Mara v Keni za vodou a potravou. Následně zase migrují zpět. I šelmy si v tomto období přijdou na své. Migrace pakoňů znamená pro mnohé predátory bohatou hostinu.

Název Serengeti vznikl odvozením z masajského slova Serengit, v překladu „Nekonečné pláně“. Zastavujeme u přírodní vodní nádrže, ve které se zrovna koupe stádo slonů čítající několik desítek jedinců. Slonice se slůňaty a mladí samci zbystří a začnou z vody utíkat směrem k porostu. Když vypneme motory a chvilku trpělivě čekáme, zase se k vodě pomalu vracejí. Je milé pozorovat jejich dovádění ve vodě, zvláště pak neohrabanost malých slůňat, která ještě neumějí používat chobot. Slonům naše přítomnost poněkud vadí a začínají se pomalu přibližovat k autům. Pomalu odjíždíme, jeden ze slonů se rozhodl jít nám naproti a zastrašit nás. Řidič šlápl na plyn a slona zahnal.

Z rozlehlých rovin Serengeti vystupují kusy skal, takzvané „kopjes“. Jsou oblíbeným útočištěm velkých šelem, které zde rády odpočívají nebo vyhlížejí kořist. U jednoho poměrně rozlehlého skalnatého ostrůvku zastavujeme se svými „oblíbenými“ lunch boxy. Řidiči nejprve celý ostrůvek obkrouží kolem dokola, aby vyloučili přítomnost šelem. Poté vystupujeme z aut a dáváme si zaslouženou dávku energie v podobě studeného oběda z krabice.

Po obědě vyrážíme opět do terénu „lovit“ krásné záběry. Na krajinky zde není prostor, takže se zabýváme téměř výhradně „wildlife fotografií“. Nyní si jedeme ulovit svého geparda. Řidič Stanley má tušení, že někde blízko bude. Znalý rodilý Afričan se nemýlí. Zavětří, vezme do ruky dalekohled a anglicky zakřičí „cheetah“! Má obrovskou radost a my se v mžiku ocitáme poblíž geparda, který na sebe stahuje pozornost gazely. Sotva zastavíme, začíná boj o život. Dva gepardi vystartovali za malou gazelou a ženou ji před sebou. Gazela však dělá prudký úhybný manévr a mizí v trávě. Gepardi vysíleně leží a nechají nás přiblížit se velice blízko.

Vzrušující zážitek s možností pořídit úžasné fotografie. Gepardi skvěle pózovali, a jelikož se na obzoru schylovalo k bouřce, bylo nádherné světlo a syté barvy porostů i nebe.

Po pár minutách zastavujeme u stromu, na němž odpočívá nádherný leopard. Je překrásný, jeho krása a oči jsou hypnotizující. Ovšem je od nás poměrně daleko a skrze větve stromů se špatně fotografuje. Pohled dalekohledem je ovšem dostatečně uspokojující.

Na větvi vlevo od leoparda je dokonce zaklíněná mrtvola prasete bradavičnatého. Leopard je známý tím, že si své oběti odnáší do koruny stromu. Má takovou sílu v čelistech a krčních svalech, že dokáže na strom odnést i zvíře třikrát těžší, než je on sám.

Začíná pršet, bouřka je již blízko. U malého jezírka se krčí čápi marabu. Jedeme se ubytovat. V Serengeti zůstaneme dva dny. To je spousta možností získat neopakovatelné snímky divočiny.

Jsme ubytovaní v Seronera Lodge Serengeti. Seronera je centrem veškerého ubytování v oblasti Serengeti. Nádherný hotel ve skalách plný turistů není tak emotivní jako kemp v buši, ten už zřejmě nic nepřekoná, ale je tady krásně. Pobíhají tu damani skalní, kteří vypadají jako obří myši.

Další den je ve znamení hyen. Potkáváme jich velké množství. Překvapením pro mne je, že hyena může dosahovat váhy dospělého muže. Její kousnutí je velice nebezpečné: jelikož se živí zdechlinami, její zuby hrozí otravou krve.

„Sonja, co chceš dneska vidět?“ ptá se mne řidič Stanley. Ptá se i ostatních a říká, že se vynasnaží udělat vše pro to, aby nám ukázal to nejlepší z Tanzanie. Je velice bystrý, energický a přátelský. Snaží se svou práci odvádět jak nejlépe umí. Je na něm vidět, že svou práci a zemi miluje.

Po chvilce jízdy vidíme terénní auto zapadlé v bahně. Osádka pobíhá kolem dokola. V noci vydatně pršelo, a tak jsou některé cesty kvůli bahnu téměř neprůjezdné. Stanley zastavuje a nabízí pomoc. My jakožto správní fotografové vystupujeme a celou situaci dokumentujeme. Stanley vytahuje lano, přivazuje zapadlé auto ke svému a pak dupne na plyn. Podařilo se.

Krásné rozehřátí na začátku dne. I když řidič zapadlého auta je z konkurenční firmy, pomoc si tu lidé nikdy neodmítají. V divoké buši musejí držet při sobě. Tady už nejde o byznys, nýbrž o život.

Pokračujeme ve spanilé jízdě spanilou Serengeti. Stanley zastavuje a dívá se z okénka na cestu. V bahně jsou stopy lvů. „Nedaleko jsou lvi, ty stopy jsou čerstvé,“ říká. A měl pravdu. Najednou se před námi vynořuje smečka téměř dvaceti lvů. Stanley bere do ruky vysílačku a informuje i jiné řidiče. Lvice a mladí lvi leží na cestě, dvě lvice odcházejí do travin a další lvi odpočívají na kopjes nedaleko cesty. Máme otevřená okénka a díváme se z očí do očí. Lvi vypadají klidně a nenechají se vyrušit z polední siesty.

Při odjezdu ze lvího království potkáváme ohromného lvího samce s překrásnou hřívou. Tanzanští lvi ji prý mají nejkrásnější ze všech lvů na africkém kontinentu. Evidentně je mu horko a míří do stínu pod nedaleký strom. Přijíždíme k němu, což jej trošku rozladí a začne si naše auto obhlížet. V jednu chvíli to vypadá, že vyskočí na kapotu, v poslední chvíli si to však rozmyslí.

Den ve znamení predátorů odlehčuje setkání se samicemi paviánů s mláďaty. Na stromě dělají jakousi kapsu ze svých těl, aby opičátka mohla vesele skotačit a nespadla ze stromu dolů. Legrační podívaná.

Příjemně unavení africkou savanou, zaprášení a plní zážitků se vracíme do hotelu na oběd. „To safari dneska vypadalo jako sčítání lvů v Tanzanii,“ vtipně komentuje dnešní úrodný den Vladimír. Po obědě začíná první hodnocení snímků účastníků fotoexpedice. Jelikož jsme si vydatně hráli s fotografiemi, na kterých je zdůrazněn pohyb, a záběry se opravdu povedly, účastníci výpravy jsou nadšení a získávají ještě větší chuť do fotografování. Soutěživost začíná nabírat na obrátkách.

Grumeti

Odpoledne jedeme ke korytu řeky Grumeti, kde žijí hroši a krokodýli. Cestou potkáváme malé lvíče sedící na stromě, strom obsypaný supy a velké množství putujících zeber. Poblíž cíle vidíme i slonici, která evidentně není v nejlepším rozpoložení, zatím se však nic významného neděje a v pořádku přijíždíme k řece. Ohromné koryto řeky skrývá desítky hrochů, kteří se válejí ve svých výkalech a zbytku vody a čekají na období dešťů, kdy se koryto opět vyčistí a zaplní čerstvou vodou.

Opouštíme koryto řeky Grumeti a máme zpoždění. Již dávno jsme měli opustit divočinu a zamířit k hotelu. Začíná se stmívat. Setrvávat v divoké buši po setmění je nebezpečné. Cestou opět potkáváme sloní samici, kterou jsme viděli při cestě k hrochům. Je podrážděná a není sama. Spolu s ní je tam i starší slonice. Nenechává nás bez povšimnutí a rozbíhá se ve stejném směru. Zvedá chobot a zběsile troubí. Náš řidič reaguje stiskem klaxonu. To ovšem neměl dělat! Slonici to opravdu rozzlobilo. Míří k nám, uši staví do pozoru, aby nás zastrašila, a dělá výpady z boku. Ujíždíme a řidič túruje motor. Slonice běží za námi, když nás dožene, popadne strom u cesty a začne jím lomcovat, aby demonstrativně ukázala sílu. Celá akce vypadá dost hrozivě. Když se slonice snaží přiběhnout blíž k autu, ujíždíme. Slonice nabírá velkou rychlost, předbíhá auto a míří opět proti nám. Situace nevypadá dobře. Stanley však vypadá klidně a činí rozhodující manévr. Šlape na plyn a míří proti slonici. Slonice se zalekne a utíká před námi. Nakonec uhýbá z cesty a my konečně můžeme odjet.

Posádka druhého auta na tom nebyla o nic lépe. Do nich se z ničeho nic pustila druhá slonice, která byla též poněkud podrážděná. Druhé auto celou situaci řešilo vypnutím motoru a čekáním, až se slonice stáhne.

Zpět do kráteru Ngorongoro

Začíná nový den. S oblastí Serengeti se dnes musíme rozloučit. Pomalu míříme zpět do Ngorongoro, kde máme v plánu navštívit dno kráteru. Pocity jsou smíšené, myslím, že každý z nás v tento den začínajícího pomalého návratu cítí jakýsi smutek.

V dálce vidíme shluk aut, který věstí další zajímavou podívanou. Na velkém rozvětveném stromě sedí mládě leoparda. Po chvilce pozorování zjišťujeme, že jsou tam mláďata tři, jejich matka a mrtvá gazela zaklíněná ve větvích. Mláďata tělo gazely okusují, jenže vzápětí gazela padá ze stromu dolů. Matka pro ni elegantně skáče dolů a v zubech ji vleče zpět mláďatům. Pak seskakuje i jedno z mláďat a připravuje nám nádhernou podívanou.

Když máme pocit, že slonů bylo už dost, potkáváme velké stádo – a někteří jedinci nám stojí přímo v cestě, choboty upíjejí vodu z louže a tváří se být nad věcí. Mně už se ježí vlasy na hlavě. Řidič Stanley hodlá slony poprosit, aby nám uvolnili cestu. Když se proti nám staví ohromný sloní samec, je jasné, že nastávají další dobrodružné chvilky. Samec ostatní slony zahání. Chce se s námi utkat sám. Uši do pozoru znamenají zastrašování, výpady proti autu už také známe. Najíždíme na malý pahorek, abychom vypadali větší. Slon znejistí. Uhnout však nehodlá. Stanley nás uklidňuje: než slon skutečně zaútočí, udělá prý nejprve tři výpady. Až čtvrtý výpad bývá ostrý útok. Řev motoru slonovi velí dát se pomalu na ústup. Moc se mu však nechce. Stanley čeká na příhodný okamžik, až bude moci kolem slona prosvištět bez úhony. „Stanley, ne!“ křičím na řidiče. Nevnímá mne a šlape na plyn. Jsme v bezpečí. Každodenní dávka adrenalinu je zřejmě v ceně.

Stanley nám později prozrazuje trumf, který měl připravený pro případ, že by se mu nepodařilo slona zahnat. Stačí prý otevřít oboje přední dveře vozu. Rázem má auto mnohem větší uši než slon, což jej obvykle zažene na ústup. Rodilí Afričané znají každé mrknutí oka toho kterého zvířete. Musejí je znát.

Ubytováváme se přímo na úpatí kráteru Ngorongoro. Z hotelových pokojů a prostorného balkonu s posezením máme celý kráter jako na dlani. Podívaná, na jakou se nezapomíná. Je večer, v krbu praská dřevo, ve sklenkách se leskne červené jihoafrické víno. Mladí afričtí kluci divoce bubnují na své bubínky. Jsme usazení v měkkých pohovkách a povídáme si. O zážitcích i o fotografování.

Ještě za tmy sjíždíme přímo do kráteru Ngorongoro. Zlaté světlo vycházejícího rovníkového slunce se rozlévá krajinou. V dálce vidíme vrcholek Kilimandžára. Dno kráteru je plné života. „Připadám si jako na cestě do pravěku,“ říká Vlasta. Opravdu, projíždět dnem kráteru je jako putovat do minulosti. Potkáváme zebry, pakoně, slony, gazely, prasata, hyeny, šakaly, orly. Na cestě jsou výkaly nosorožce, kterého hledáme, abychom mohli uzavřít velkou pětku afrických zvířat. Najednou se před námi na rozlehlé planině objevuje ohromné mohutné tělo nosorožce dvourohého. Se zatajeným dechem ho pozorujeme. Jsme daleko, přesto ho vidíme – velká pětka je kompletní.

Nyní je naší cílovou oblastí arusha, místo, kde naše putování africkou divočinou začalo. Cestou zastavujeme na hadí farmě. Honza ovšem farmu odmítá navštívit, hady nemá příliš v lásce a nemá zapotřebí vidět, co mu v travinách Tanzanie hrozí. Když vidím všechny hady, kteří se tanzanskou krajinou prohánějí, musím konstatovat, že by nebylo marné pořídit si vznášedlo. Zmije útočná, zmije růžkatá, mamba černá, mamba zelená. To je jen několik málo hadích druhů, které tu žijí. Některá hadí kousnutí však nemusejí nutně znamenat smrt. Setkání s mambou černou ovšem bývá v životě setkáním posledním.

V kamenné nádrži tu mají i krokodýlí mláďata. Zoubky mají vyvinuté pěkně. Krokodýli jsou známí svou mrštností a obrovskou silou v čelistech. Jedno takové malé kousnutí mláděte může znamenat amputaci vašich prstů. Průvodce chytá jedno mládě do ruky. Pevně je tiskne za krkem a na kořenu ocasu. Mládě je strnulé, tlamu má otevřenou dokořán. Ti nejodvážnější z účastníků expedice si mládě půjčují do ruky. Já jsem si raději půjčila hada. Byl černý jako uhel, strnulý a měl hypnotizující pohled, kterým se mne snažil omámit.

Poslední den v Tanzanii je ve znamení Národního parku Arusha. Zalesněný a hornatý park je možné navštívit pouze pěšky, s doprovodem ozbrojeného strážce parku. Oblast je poměrně málo navštěvovaná, takže si procházku plně vychutnáváme. Je horko, přesto stoupáme výš a výš, abychom měli rozhled. Strážce parku ve slušivém zeleném baretu ostře sleduje vše, co se kolem šustne. Několik desítek metrů od nás se pase stádo buvolů afrických. Vidíme prasata bradavičnatá s mláďaty. Po stromech se prohánějí opice. Můžete zde prý potkat i leoparda, lvi zde naštěstí nežijí. Pomalu se blížíme k vodopádu, kde se můžeme osvěžit. Po návratu z volné přírody si otvíráme poslední lunch box v historii naší expedice a míříme k jezeru Momella.

Momella je jezerem růžových plameňáků. Jejich barva kontrastuje s modrou barvou vody. Fotografujeme, posedáváme a relaxujeme. Nad námi se vznáší nejen křídla plameňáků, nýbrž i smutek z blížícího se návratu do evropské civilizace, která nám nyní připadá srdci vzdálená, studená a nepřátelská.

A už jsme zpátky v Arushi. Užili jsme si poslední jízdu terénními landcruisery, které nám po celou dobu výpravy věrně sloužily. Čeká nás poslední večeře v Tanzanii, na kterou jsme pozvali i řidiče. Povídáme si a natáčíme s nimi rozhovory. Jsou to opravdu skvělí chlapíci, svahilsky jim říkáme babů, a ukázali nám Tanzanii v celé její kráse. Patří jim naše velké díky. Nastává loučení. Objímáme se a těšíme se, až se zase uvidíme. Do Afriky se určitě vrátím…

VÍCE O AUTORCE A EXPEDICI

Autorka Soňa Karbusická se první fotoexpedice National Geographic Česko zúčastnila spolu s Janem Karbusickým jako fotoinstruktorka. Cílem bylo naučit členy výpravy nejen technice fotografování divoké přírody, nýbrž i jinému pohledu na krajinu, divočinu a zvířata. Smyslem fotoexpedice bylo pořízení atraktivních a neobvyklých snímků. Účastníci se učili vidět a zachytit atmosféru, dynamiku pohybujících se zvířat, byli vedeni krok za krokem k výtvarnému chápání „wildlife fotografie“ i k promyšlené kompozici. Fascinující fotografie, které si členové expedice z Tanzanie přivezli, byly znamením, že fotoexpedice splnila svůj cíl. Tři nejpovedenější snímky můžete ostatně vidět na předchozí straně.

Vedoucím fotoexpedice byl ředitel CK Adventura Petr Novotný, který s českou redakcí National Geographic úzce spolupracuje. Cestovatel, dobrodruh a chodící encyklopedie, pro členy expedice Pedro, všechny obohatil svými znalostmi fauny a míst, která účastníci navštívili.

UŽITEČNÉ INFORMACE

  • Tanzanie vznikla roku 1964 spojením pevninské Tanganiky (bývalá Německá východní Afrika) a Zanzibaru.
  • Rozloha: 945 037 km2. Je dvanáctkrát větší než ČR a patří mezi nejchudší země světa.
  • Počet obyvatel: cca 41 mil.
  • Střední délka života: muži cca 52 let, ženy cca 55
  • Teplota: 22-30 stupňů Celsia, ve dne teplo, v noci chladno
  • Časový posun: o dvě hodiny více než v ČR
  • Elektřina: nestabilní, výpadky na denním pořádku
  • Internet: nestabilní
  • Jazyky: svahilština a angličtina (úřední jazyky), kmenové jazyky
  • Měna: tanzanský šilink
  • Skladba obyvatelstva: na území Tanzanie žije více než 130 různých kmenů.
  • Příroda: převážnou část země tvoří náhorní planiny, součástí Tanzanie je mnoho biotopů. Nalezneme zde křoviny, širokou škálu lesů, deštné pralesy, řeky a jezera, bažiny, mokřady, mangrovové porosty, korálové útesy, savany a polopouště i pobřeží.

Žádost o zaslání tištěných katalogů

KATALOGY NA ROK 2017/18

Po vyplnění a odeslání formuláře Vám zdarma zašleme objednané katalogy. Katalogy rozesíláme vždy 1x týdně a jsou posílány jako obyčejná psaní.

Katalogy posíláme pouze po ČR. Pro zájemce mimo ČR máme připraveny katalogy ke stažení ve formátu PDF na stránce katalogy v PDF. Nebo využijte naše webové stránky. Děkujeme za pochopení.