Menu

Výsledky vyhledávání fráze "{{ query }}"

{{ group.group }}

Nic nebylo nalezeno :(

přejít na podrobnější hledání »

Speciální nabídka

Datum odjezdu nejdříve:
Datum příjezdu nejpozději:
Zájezdy s datem odjezdu ve vybraném měsíci nebo roce:

UbytováníUbytování

UbytováníStravování

UbytováníDoprava

UbytováníStandard služeb (poznávací zájezdy)

UbytováníFyzická náročnost (aktivní dovolená)

CenaCena

Vybrané filtry:nic nebylo zvolenozrušit všechny filtry

Fotografem v Indii

Fotografem v Indii

Lucie Ernestová, 20. září 1999

Přistáváme do tmy spícího Dillí. I tentokrát mě překvapí vzrušující pocit z nadcházejících okamžiků přistání, jenž symbolizuje reálný začátek další velké cesty.  Zatím se jen vznáším a jako vetřelec z oblohy pozoruji světla lidských příbytků, abych se za pár okamžiků stala součástí běhu života tam dole. Přijeli jsme sem fotit. Zmapovat každodenní tep měst, pokusit se zachytit okamžiky lidských radostí i starostí, vystihnout monumentálnost a ducha tisíciletých chrámů, vykreslit krásy hor, pouští, pralesů, pobřeží, řek... Úkol sice nelehký, ale dost lákavý na to, aby se člověk trmácel od města k městu, vstával před úsvitem, hledal motivy, kompozice, zajímavé typy lidí a situace. Aby se za tou nej nej fotkou škrábal až někam na vrcholky hor nebo jen stromů, plotů či střech. Není to jednoduché. Dívat se kolem sebe, vidět obrazy a umět do nich vložit příběh, náladu nebo vlastní pohled na svět. 

Hlavní je Komunikace

A nejen o tom je fotografování. Jsou to letmá setkání, kdy se na moment vytváří pouto mezi fotografem a fotografovaným. Mnohdy už dlouho před stisknutím spouště jen pozoruji a snažím se předvídat, co se stane dál a v který moment bude nejlepší spoušť zmáčknout. Jsou to čekání na proud slunečního světla, který za několik minut osvětlí ulici, čekání na neznámého příchozího, který v určitý moment na určitém místě vejde do záběru, čekání na to, až se slečna přestane tvářit jak u fotografa a začne se divit, proč jsem ji ještě nevyfotila, čekání na to, až k trhovkyni přijde někdo smlouvat o cibuli... Fotografování není jen soubor znalostí o hloubkách ostrosti, kompozicích, clonách, časech a schopnosti předvídat. Člověk musí umět komunikovat s okolím, a v cizích zemích zvlášť.  Nejde jen o to umět cizí řeči, ale umět úsměvem a gestem požádat a poděkovat za fotografii. Moc mě netěší, když vyfotím někoho proti jeho vůli. Nedělám to proto příliš často nebo jednoduše použiji teleobjektiv. Je dobré respektovat vůli okolí, zvlášť když je člověk hostem v cizí zemi. Někdy musí být člověk neustále ve střehu a foťák spíš skrývat, aby zbytečně nebudil pozornost. Je však jasné, že s blond vlasy a v sukní tu v anonymitě rozhodně nezůstanu. Tam, kde se lidé moc fotit nechtějí, okázale chodím okolo s foťákem, snažím se navázat konverzaci nebo jen vizuální kontakt. Mnohdy je to i zajímavé poptat se, jak jdou obchody, kolik má pán dětí či manželek, zdali jsou banány dostatečně sladké... Nefotím. Čekám, až si lidé zvyknou na moji přítomnost, anebo raději přijdu znovu druhý den.

Pouliční život

Tak i v Kalkatě… Raději zabočím do postranní ulice. Mým cílem je misie Matky Terezy, která se nachází asi dva kilometry odtud. Cestu k ní však beru jako jakési bloumání uličkami, zdánlivě bez cíle. Vím, že musím jít na východ - za sluncem, a to nahrává mému focení. Musím se sice za svými modely ohlížet, ale to mi dává dostatek času o záběru přemýšlet. Ulici lemují malé obchůdky se zbožím rozličným, pouliční prodavači sedí mezi rajčaty a banány na svých čtyřkolových pultech, hospůdky zakouřené dýmem z ohnišť, s kuchyní vystavenou až do ulice, lákají dozlatova opečenými samozky, obalovanými feferonkami, v sirupu plovoucími cukrovými koulemi. Ulice žije svým každodenním rytmem, strýcové klábosí u sklenky čaje, tety nakupují do košů čerstvou zeleninu na oběd, slečny a paní se nesou davem ve svých pestrobarevných sárí, rikšové podřimují a sem tam poočku vyhlížejí potenciálního zákazníka. Vše se tu děje na ulicích. Holič pečlivě zastřihává knír dohladka vyholenému mladíkovi. Zubař rve jeden z posledních zubů zdrceného pána. Na chodníku kdosi spravuje motor a rozhodně se nenechá rušit kolemjdoucími, kteří ho téměř překračují. Děti se honí mezi ležícími krávami a krávy spokojeně žvýkají svoji ranní dávku novin a banánových slupek. Z nedaleké hlavní třídy sem ještě doléhá řinčení, troubení, zvonění strojo-masy motocyklů, cyklo-rikš, taxíků a cyklistů. Stačí však zajít za roh, vstoupit do chrámu, a člověk se octne ve světě pestrobarevných božstev, vůně tyčinek a klidu. Hinduismus má velmi blízko k lidem. Nabízí jím celou řadu bohů, ze kterých si mohou vybrat toho svého. Jejich podoby a příběhy jsou plné fantazie a dokonale se v nich zrcadlí celý lidský svět v tom dobrém i zlém. Stopy jejich uctívání najdeme v každém domě, ve výzdobě autobusu i na odlehlých stezkách vysoko v horách.

Lidé se za mnou ohlížejí. Občas někdo pozdraví a zahlaholí indické oblíbené „Which country?“  a „What s your name, madam?“ Myslím, že tuší, že jsem asi něco jako fotograf, a ne obyčejný turista, a tak se mi občas sami hrnou před objektiv.

Přilepila se na mě parta malých dětí. Trochu jsem s nimi laškovala, a teď mám práci se jich zbavit. Chumel za bílým člověkem v Indii má několik nepříjemných vlastností. Vzbuzuje neobvyklou pozornost, neustále se zvětšuje, cosi pokřikuje, dotěrně se vyptává a hlavně „něco” očekává. V prvé řadě si ty lidičky budu muset vyfotit. Pochopili to hned a seřadili se do řady. „Tak takhle tedy ne!“ vypozorovali z mého znechuceného obličeje. Snažím se je rozchechtat a rozhýbat, když už to musí být. Jde to docela dobře. Vychytám spíš několik rozšklebených portrétů než celkové záběry a spoušť mačkám v momentě, kdy to nejméně čekají. Představení je u konce. Hlasitě a posunky se loučím s přihlížejícím obecenstvem a rozdováděnými účinkujícími. Pochopili to, loučí se také a rozcházejí se. Tento akt monumentálního rozloučení obyčejně funguje a je jedno, kterou řečí člověk mluví. Skoro bych řekla, že je účinnější čeština než angličtina. (Většina Indů se s vámi dá do řeči jen proto, aby si vyzkoušeli těch pár naučených anglických frází, a to, že nerozumí, je odradí.) Na závěr je však vhodné vše utvrdit důrazným „Good bye!“, protože zde je jejich porozumění nutné. Několik kluků mi však zůstává věrných. Škemrají o další fotku. „No, no, no. Finish!“ směju se na ně. Celou epizodu řeším tím, že si toho nejzlobivějšího rošťáka přehnu přes koleno a k radosti jeho a okolí mu symbolicky naplácám na zadek. Pak jim hezky česky se zdviženým prstem vysvětlím, že mě mají nechat na pokoji, rozloučím se, zamávám a odcházím.

Je mi jasné, že jsem už dávno zabloudila ve změti uliček. Kromě toho se mi dostalo několika zcela odlišných informací o poloze misie. Zdá se, že budu muset podlehnout některé z mnohých nabídek „běhacích rikšů „ ke svezení. Kalkata je jediné město, kde vozík táhne běžící člověk (všude jinde jsou cyklo-rikši nebo moto-rikši). Zpočátku mi to přišlo nelidsky vykořisťující, posadit se do rikši tažené bosým, hubeným, strhaným skoro staříkem. Ale když tak nabízí a prosí. Možná, že to bude jeho jediný výdělek za dnešní den, přemítám a nasedám do otrhaného polstrovaného sedátka. I přesto se však při pohledu na klusajícího staříka neubráním pocitu viny a studu.

Z rušné ulice jsem vstoupila do misijního domu Matky Terezy a náhle jsem se ocitla ve světě ticha a čistoty, kde se jako bílomodré víly pohybovaly řádové sestry. Moje novinářská kartička mi již umožnila vstup, dostat se na mnoho míst, ale vždy tomu předcházely složité úřednické procedury. Tentokrát vše proběhlo neuvěřitelně rychle a já jsem dostala možnost navštívit domov opuštěných dětí. Byly tu desítky dětí -od těch několikadenních až po několikaleté. Právě obědvaly a všude kolem panoval jakýsi přesně organizovaný zmatek. Bylo tu i několik dobrovolnic z Evropy. Dívek, jež se věnují několik měsíců svého života těmto opuštěným dětem. Prohodily jsme pár slov, ale nebyla k tomu zrovna nejvhodnější chvíle. Na ulici mě opět přivítal všudypřítomný rachot tramvají, aut, rikšů a mě nezbývalo nic jiného, než se do něj ponořit a pustit se do dalšího malého dobrodružství.

Specifika Indie

Indie se někdy může zdát v našich očích drsná. Je tu spousta bídy a utrpení, které ostře kontrastují s občasným zábleskem bohatství vyšších tříd. Našinec se zakořeněným humanistickým pohledem na svět to často těžce nese. Nezbývá, než to brát, jak to je, občas někoho zasponzorovat drobnou mincí a jindy zas drzého žebráka z „výchovných důvodů „ odmítnout. Koneckonců, kasta žebráků a bezdomovců odjakživa patří do pevné struktury kastovního systému, ze které ani nemají šanci se vymanit. Ostatní Indové jim pak často přispívají v jejich skromném živoření. Pravdou však je, že tu denně vidíte tisíce usměvavých tváří. Indové mají vrozený smysl pro humor a stojí za to s nimi občas prohodit vtípek, úsměv nebo grimasu. Na rozdíl od jiných asijských národů ho určitě pochopí. K mému štěstí se rádi fotografují, jenom si člověk občas musí dohodnout, že to bude zadarmo. Musím však podotknout, že vícekrát se mi dostalo milého pozvání na čaj od fotografovaného. Lidé jsou tu velmi fotogeničtí. Jejich tváře vždy odrážejí jejich charakter. Navíc je Indie jednou z mála zemí, která nepodlehla západní módě triček a džínsů. Ženy tu nosí pestrobarevná sárí nebo pandžábské šaty a muži téměř výhradně košile, plátěné kalhoty nebo jen kus šátku omotaný kolem pasu a mnoho z nich nosí turban. Dají se tu namíchat úžasné barevné kompozice, a to zvláště v radžastánských městech, kde barevně natřené domy dají všemu zajímavé pozadí. 

Indie nabízí dlouhé písčité pláže omývané příbojem oceánu, stíněné palmami a oživené rybářskými vesničkami. Na severu se až do nebe tyčí himálajské štíty, obklopující malebná údolí pokrytá rýžovými políčky, čajovými plantážemi nebo záhony šafránu. V horských pralesích nalezneme stáda divokých slonů, nosorožců, tygry, levharty a mnohé jiné. Na východě se donekonečna rozprostírá radžastánská poušť, která svou pustotou kontrastuje s pestrým koloritem místních obyvatel a jejich úžasných měst. Svatá města se stovkami chrámů denně po tisíce let přitahují miliony poutníků k modlitbám a meditacím. Ranní rituální koupele ve vodách svaté řeky Gangy jsou symbolem víry a jednoty. Do vody se tu současně noří staří, mladí, ženy, muži, děti, chudí a bohatí, aby byli očištěni od všech hříchů. Je úžasné, jak se tak obrovská země s takovým množstvím různých kultur dokázala udržet pohromadě. Vedle sebe tu fungují hinduismus, buddhismus, islám, křesťanství a spousta jiných náboženství, která se tolerují a dokonce se mnohdy vzájemně prolínají. Stojí za to pozorovat vše objektivem fotoaparátu a zároveň prožívat na vlastní kůži horko, chlad, zvuky, pachy, chutě, únavu nebo osvěžení.

Pestrost barev mě tu inspirovala na každém kroku, a to také dalo název úspěšnému audiovizuálnímu pořadu pro pražské planetárium „Barvy Indie“, který měl řadu repríz. 

Žádost o zaslání tištěných katalogů

KATALOGY NA ROK 2017/18

Po vyplnění a odeslání formuláře Vám zdarma zašleme objednané katalogy. Katalogy rozesíláme vždy 1x týdně a jsou posílány jako obyčejná psaní.

Katalogy posíláme pouze po ČR. Pro zájemce mimo ČR máme připraveny katalogy ke stažení ve formátu PDF na stránce katalogy v PDF. Nebo využijte naše webové stránky. Děkujeme za pochopení.