Menu

Výsledky vyhledávání fráze "{{ query }}"

{{ group.group }}

Nic nebylo nalezeno :(

přejít na podrobnější hledání »

Speciální nabídka

Datum odjezdu nejdříve:
Datum příjezdu nejpozději:
Zájezdy s datem odjezdu ve vybraném měsíci nebo roce:

UbytováníUbytování

UbytováníStravování

UbytováníDoprava

UbytováníStandard služeb (poznávací zájezdy)

UbytováníFyzická náročnost (aktivní dovolená)

CenaCena

Vybrané filtry:nic nebylo zvolenozrušit všechny filtry

Moje Indie

Moje Indie

Zuzana Tarabusová, 20. prosinec 2001

Procházím starobylým palácem z mramoru. Kolem mě s grácií procházejí krásné a tajemné Indky v pestrobarevných hábitech. Každý jejich krok doprovází cinkot zlatých náramků na rukou i nohou. Jejich zvuky se mění v melodii a Indky se roztančí v jejich rytmu. Přicházejí muži. Výraz v jejich tvářích zračí moudrost, vyrovnanost, pokoru i pýchu na to, že jsou právě Indové. Obyvatelé obrovské a krásné země zvané Indie. Země tolik rozmanité. Země, sestávající se z dvaceti pěti států, v nichž se celkem mluví více než sty jazyky, a jíž vládne na tisíce bohů.

Je to země, do které se probouzím. Letadlo přistává a hlas pilota mě vyhání ze snění. Indky sedící přede mnou jako by byly sestry těch z mého snu. Stoupají si a velkými šátky přikrývají celé tělo - od ramen až po paty. Přelidněná Indie své pověsti dostojí i na letišti. Zástupy lidí se prodírám nekonečně dlouho až k výstupu, kde by na mě měli čekat noví přátelé, Indové. Nenašla jsem je.

Jsou dvě hodiny ráno, vzduch je těžký, je vedro a nad celým Dillí jako by stála mračna nepopsatelného prachu. Zkroušeně a osamoceně stojím před letištní halou a nevím, co počít. Tu ke mně přichází asi osmnáctiletý kluk, v rukou cedulku s mým jménem. Konečně! S dalšími čtyřmi kamarády mě odváží do domu, kde tuto noc a další den strávím. Cesta trvá více než hodinu. Kluci povídají, pusa jim jen jede a dotazy srší ze všech stran. Únavou mi padají víčka, a když dorážíme do bytu maličké krásné Indky, sedám si na pohovku a během pěti minut spím.

Ráno mě probouzí něco hryzající můj kotník. Odkrývám přikrývku a z ní vyskočí malý pudl. Trvá mi další čtvrt hodiny, než vůbec pochopím, kde jsem. Přichází stará tmavá Indka, oblečená do oranžového "sárí". Přináší mi čaj s mlékem a sušenky. "Snídaně je připravena madam. Mám Vám připravit koupel?" drmolí nesrozumitelnou angličtinou.

Po snídaní mě moje nová průvodkyně bere na projížďku městem. Jedeme v něčem více než podivném - motorka, ale má kola tři a na těch je připevněna kabina se žlutou stříškou. To je autorikša.
Všude kolem nás je spousta lidí, převážně vyhublých a špatně nebo spíše jen částečně oblečených do špinavých hader. Snad se mi to jen zdá, ale všichni se tlačí co nejblíže k naší autorikše a strkají dovnitř ruce či jen jejich pahýly a křičí: "Madam, bakšiš, bakšiš!" Tolik lidí, tolik křiku a to vedro! Prosím, ať jedeme zpět. Zastavujeme se ještě na oběd v jedné pouliční "restauraci." Starší muž hněte špinavýma rukama mouku s vodou a placku pak hází na velkou černou pánev. Jeho kolega velkou lžící míchá podivně vonící směs zeleniny. Na velký zelený list nám každé naloží čtyři lžíce směsi. Do ruky druhé dostáváme placku. Než se naučím pravou rukou trhat kousky placky a balit do něj směs, je kolem mého oběda spousta much a kolem mě spousta žebráků, kteří se snaží získat alespoň něco od bohaté bělošky. Ne, to stačí. Dál už nemůžu. Takhle jsem si tu bájnou Indii nepředstavovala, jak jen tu půl roku vydržím?

Příběh Rani

Vydržela jsem, a nejen to. V Indii jsem našla spoustu přátel a spojenců, se kterými jsem životem i příběhy proplouvala. Naučila jsem se Indy milovat a jejich kulturu nejen respektovat, ale po čase ji i pojmout za vlastní. A Indové a Indky milovali mě a učili mě, jak jen mohli, abych si kus Indie přivezla v sobě domů.

Ze snů se na všechny své milé usmívám a padají ze mě obavy ze všeho nového a jiného. Indové se totiž řídí heslem: "No problem". Ponechej všechno osudu, ten to za tebe vyřeší mnohem příhodněji než ty sám. A neměj strach žít. Vždy lituj jen toho, cos neudělal a čeho ses neodvážil.

V dětství je podřízena otci, v mládí manželovi, a když manžel zemře, svým synům" (Manuův zákoník)

S Rani jsem se seznámila ve vlaku. Ona cestovala do Bundi, maličké vesničky v Rájasthánu, a já jsem mířila do Jaisalmeru. Toužila jsem po poušti a velbloudím safari a noci strávené v dunách. Rájasthán jsem považovala za místo plné slunce a krásných vysokých Indek nosících spoustu náramků a na hlavách těžké džbány, se kterými kráčejí stejně ladně jako bez nich. A jejich muže za udatné vůdce velbloudích karavan, kteří zároveň dokáží pro své ženy vytepat nádherné náhrdelníky o šíři až dvanácti centimetrů.

Rani pochází z chudé rodiny obchodníka s velbloudy. Už v pěti letech ji zasnoubili se synem majitele malé restaurace z téže vesnice. Otcové plánovali své obchody spojit a turistům nabízet ubytování zároveň s nejlepším velbloudím safari v celém Rájasthánu. Rodiče dívčina snoubence ale brzy zdědili další pozemky, a Rani se jim najednou nezdála být tak výhodnou partií jako dříve. Zasnoubení však bylo platné a otec Rani na něm trval pod hrozbou, že jinak rodinu snoubence veřejně zostudí před celou vesnicí. A především - kněz, který mladé před sedmi lety zasnuboval, byl bratr otce Rani. Mohl by na ně zanevřít, a to by znamenalo nepřízeň bohů - to si nemohli dovolit.

Rani bylo právě třináct let, když ji za Manije provdali. Jemu bylo čtyřicet dva. Věnem dostala tři z šesti otcových velbloudů. Dva další prodal, aby mohli uspořádat náležitou svatbu pro celou vesnici, která trvala čtyři dny.
Třináct let Rani učili, jak být dobrou manželkou a matkou, ale to nejdůležitější se jí nedařilo. Její muž s ní nebyl spokojený - za čtyři roky mu neporodila jediné dítě. Obchod navíc upadal a tchyně ji obvinila, že je to její vina. Syn nosí štěstí, a ona není schopná, byť jediného, rodině dát. Prý je nemocná, syn si musí najít druhou ženu a Rani zapudit. Situace se zklidnila, když Rani zjistila, že v osmnácti poprvé otěhotněla.

Narodila se jí dcera. Dcera, která znamenala jen trápení a šetření peněz na věno a uskrovňování se. Ale aspoň ušetří jednu pracovní sílu v restauraci… Další rok opět děvče. Tchyně ji prohlašovala za čarodějnici, která do rodiny přinesla jen smůlu a úpadek. Když Rani zjistila, že je znovu těhotná, jen trpěla obavami, co se stane, bude-li to "opět dcera".

U porodu byla jen její tchyně a teta. Když tchyně uviděla, že je to zase holčička, strašně se rozčílila a začala do Rani kopat. V záchvatu hněvu popadla malou a utíkala s ní do malé kuchyňky, která byla vystavěna jen na zimu, kdy se v ní lidé scházeli na čaj u malého sporáčku. Na plotně se vařila ve velkém čajovém hrnci horká voda. Tchyně do ní holčičku hodila a snad jí i došlo, co udělala, ale stála jako v transu a nehýbala se. Když Rani přiběhla, holčička už nekřičela.

Manžel ji našel plačící, svírající mrtvé tělíčko. Tchyně hystericky křičela, že Rani je blázen a dcerku utopila v zoufalství, že je to opět děvče. Její opařené ruce, z toho jak maličkou vytáhla z horké vody, byly důvodem, aby ji manželova rodina vyhnala - není schopná dostát základních povinností, porodit syna, a kdo by jedl jídlo vařené takovýma rukama? Starší dcerky si nechali jako služky a Rani je už nikdy neviděla.


Vrátila se k rodičům. Po roce se jí ruce zahojily a bolest nad ztrátou dcerek trochu polevila. Rani měla dvě možnosti: do smrti se starat o rodiče, kteří ji jen obviňovali za všechno, co se stalo, a útěchou jí rozhodně nebyli, nebo se znovu provdat.

Tentokrát o ni jevil zájem už téměř sedmdesátiletý výrobce mramorových sošek z vedlejší vesnice. Nabízel jí spokojený život, aniž by ji měl kdo usurpovat - jeho předchozí tři manželky zemřely, bezdětné. Rani byla šťastná přesně dva roky. Narodila se jí další holčička. Manžel si žádné zbytečné nároky nedělal, snad i proto, že se mu stále častěji vracel dávivý kašel - již léta měl tuberkulózu. Poslední dny jeho života s ním Rani strávila v malé domorodé vesnici v poušti Thár, kde se narodil. Když umíral, skláněly se k němu staré ženy, modlily se a ve jménu místního boha mu slíbily, že dojde naplnění slibu, který si s Rani dali při sňatku: "Když už někdo z nich dvou zemřít má, ať je to ona… manžel má nad ní nadosmrti moc."

Její muž nebyl nijak významnou osobností, ale po jeho smrti se do vesnice, která měla jinak jen dvacet obyvatel, začalo sjíždět neuvěřitelné množství lidí. Něco se dělo. Rani to brzy zjistila, když uviděla mladé chlapce připravovat hranici, na které se měl upálit mrtvý. A nejen ten.

Zvyk, které britské zákonodárství v 19. století zakázalo, opět "nabyl na účinnosti". Vesničané i všichni ostatní Rani projevovali úctu a tvrdili, že je to pro ni pocta. Její dvaasedmdesátiletý manžel byl nejstarším mužem vesnice a bohové si přejí tentokrát zvyk zachovat. Rani se nejprve poddala s tím, že její náboženství ji činí poslušnou svému muži, a bylo-li to jeho přání… Pak ale pomyslela na dcerku, kterou nechala v druhé vesnici, a na to, že je jí teprve dvacet dva let! Snažila se nevzbuzovat pozornost, působila smířeně a vesničané ji ani na noc nezamykali. Vyplížila se ze své chatrče a utíkala tam, kde jí kdysi někdo vypravoval, že by měly být koleje. Dlouhé rýhy v zemi, po kterých jezdí nějaký stroj, a ten ji odveze pryč. Pryč od všeho, co pálí. Byla jako v pominutí smyslů. Na nic nemyslela, ani na svou malou holčičku, jen pryč.


Celé další dva roky pak žila v Agře. S "nedotknutelnými", ženami z nejnižší ze čtyř indických kast, zametala ulice a uklízela u bohatých Indek. Spala v přístřešcích vyrobených z kusů oděvů na okrajích cest a jedla, co jí kdo dal. Po dvou letech potkala náhodně ženu z vesnice svých rodičů. Vyprávěla jí, jaké pozdvižení vzbudila, když utekla, a jaké utrpení a ostudu tím přinesla svým rodičům. Dodala však ještě něco: "Raniina dcerka žije u rodičů."

Rani se rozhodla okamžitě. Nechce nic jiného, než být zase se svou malou, nechce ztratit svou čtvrtou holčičku. Potkala jsem ji ve vlaku z Agry. Utrápenou, vysokou a štíhlou, tmavé pleti, jen s obrovskými bílými skvrnami na rukou… V očích měla slzy, když mi to vše vyprávěla, ale na čele byly vrásky vzdoru. Vzdoru proti osudu, který jí nedal než utrpení. A vzdoru proti osudu, který je přichystaný její dceři. Bude lepší než ten její?

Pouštní hvězdy

Jadu si na svých dlouhých nohou vykračuje pouští. Sem tam se zhoupne v bocích v rytmu stříbrných rolniček, které mu visí z uší. Občas zatřepe nesouhlasně hlavou - kam to vlastně tak dlouho jdeme? A jindy se otřese celý, a já se kymácím a padám… Jadu je můj velbloud a válčíme spolu už druhý den.

Naše pětičlenná karavana prochází pouští Thár v Rájasthánu. Všude kolem je písek nebo kamení a jen pár keříků, ze kterých se můj Jadu a jeho další dlouhonozí bratři snaží urvat co nejvíce suchých lístků i přes naše stálé pobízení a kopání do slabin.

Blíží se totiž večer a my jsme ještě daleko od cíle naší cesty - od míst, kde se na noc pískem přikryjeme. Našimi průvodci jsou čtyři chlapci z Jaisalmeru. Vůdci karavany, Ramijovi, je devatenáct let a tuto práci dělá už od čtyř, je opravdu zkušený. Má tři malé pomocníky ve věku asi kolem šesti let. Chlapci jsou sehraní. Když Ramij dostává zprávu od míjející karavany, že v blízké pouštní vesnici byly nějaké nepokoje, ani na minutu nezaváhá a velbloudy otáčí jiným směrem. Dnes budeme spát v dunách. Začíná se ochlazovat a stmívat. Velbloudi jakoby dostali novou mízu a rozbíhají se do pouště. Zrychlují ve snaze doběhnout první k nedalekému zelenému keři a můj Jadu ztrácí jednu z těžkých přikrývek. Nejmenší z hochů na něj křikne vysokým dětským hláskem a Jadu stojí jako přikovaný, ani se nehne a čeká, až mu klučík naloží zpět deku i pár ran na hrb.

Poušť se před námi otvírá a láká nás do tajemných pouštních dun. Velbloudi se boří do písku a my namáhavě sesedáme. Nejdřív Jadu skloní hlavu, pak líně dlouhý krk a co nejrychleji (aby mě za těch mých padesát kilo váhy potrestal) dosedá celým zbytkem těla na zem. Chlapci nejdřív odstrojí velbloudy, aby se mohli jít napást svého zeleného potěšení do míst nedaleko tábora. Slunce mžourá na duny a ty jsou nádherně osvícené. Kopce a hory písku, který se přesýpá zprava doleva a zleva doprava a zbytečně si dělá "vrásky".

Ramij rozděluje úkoly. Jeden kluk umývá hliněné talíře a poháry pískem, druhý vytahuje velkou láhev vody a lije ji do velkého hrnce. Třetí rozdělává oheň. Kde vzali tolik větví? Nevím. Jsou v poušti doma, poušť je jejich obživou, a nezřídka i záhubou. Znají každou pěšinku a všechny vesnice a sami z jedné takové malé vesničky pocházejí. Ramij krájí zeleninu, vaří ji a pro vylepšení chuti do ní hází dvě tři hrsti čili a pepře a jiného koření, které pálí a vhání slzy do očí. Prozpěvuje si a kluci s ním. Nejmenší zdatně mísí mouku s vodou a těsto pak podává většímu - má větší dlaně. Ten dělá placku, kterou pak z jedné ruky do druhé přehazuje tak dlouho, až má průměr dvaceti centimetrů. Pak ji položí na starou rozpálenou pánvičku… a může se jít jíst. Ramij nám nalévá čaj, který je horký a sladký a také plný písku. K večeři máme pravé pouštní placky "čapati" s tou nejdivočejší a nejostřejší směsí zeleniny, jakou jsem kdy jedla. Ale po tak náročném dnu chutná báječně a my se jen olizujeme a jíme a jíme… až se podíváme kolem a zjistíme, že je tma a že už svítí hvězdy. Ty hvězdy! Jsou tak blízko a nízko a tak velké, a hlavně je jich tolik - jen jen spadnout.

Oheň dohořívá a naši průvodci odcházejí kousek opodál, kde padají do písku a okamžitě spí. Horší to je s Jadu, který se celou noc převaluje co nejblíže mně, a v kombinaci se všemi těmi neuvěřitelnými hvězdami… prostě mě spát nenechají! Ale časem se zklidňuje Jadu i hvězdy a nastává noc. Klidná, tichá noc. Jen vítr sem tam foukne do kup písku, a ty nás pak přikryjí s polibkem pouště na dobrou noc.

Prsten

"Rikša? Rikša?" - vykřikuje na mě starý Ind. Usmívá se nějak jinak než všichni ostatní řidiči těchto tříkolých vozítek v Dillí. Na hlavě má krásný purpurový turban a jeho rikša s ním ladí - sedadla jsou stejné barvy. Usedám do tohoto stanu na kolečkách a zadávám Indovi adresu. Jen kývne, dvakrát se pokouší svou vysloužilou rikšu nastartovat, ale nic. Potřetí se pomodlí k obrázku svého sloního bůžka Ganéše, a motor naskočí!

Asi po pěti minutách jízdy zastaví a zkroušeně se na mě podívá - může mě zavést ještě do jednoho indického "skvělého" obchůdku s koberci? Mě to bude stát jen tři minuty, a on od majitele dostane pět rupií pro své děti, kterých má nespočet. Poprvé jsem se setkala s tím, že by mi vůbec nějaký řidič oznámil, že mě do nějakého obchodu vzít chce. Jinak je totiž obvyklé ani se neptat, a přímo cizince vhodit do spárů chtivých prodavačů. Tím mě můj řidič příjemně překvapil, a tak jsem se pět minut potloukala po velké prodejně s koberci z Kašmíru. Některé jsem si nechala ukázat a majiteli jsem řekla, že se i s manželem zítra stavíme znovu - řidič by za ten slib snad měl dostat přidáno…

Když jsem vyšla, už na mě čekal. Vousy si svazoval malinkým provázkem pod bradu a znovu se tak hezky usmíval. Musím prý za to přijmout aspoň pravý indický čaj u něj doma. Cesta trvala asi půl hodiny, a já jsem už už váhala, zda jsem udělala dobře. Vlastně jej ani neznám a co na nevítaného hosta řekne jeho rodina?


Neříkali nic. Anglicky neuměli a v Hindi měli před běloškou strach povídat. Jejich dům mě ohromil. Bydleli totiž ve "slomu", jednom z mnoha přístřešků, kterých stále víc a víc vyrůstá na okrajích dillíských silnic. Desítky na sobě nakupených chatrček - stěny ze starých desek od stolů nebo i jen suchých kmenů stromů, střechy z cárů oblečení, které bohatí Indové vyřadili ze svého šatníku. V místnůstce o tři krát třech metrech sedělo asi osm lidí v neskutečných polohách. Natěsnaní na sebe, zkřížené nohy jako jogíni - popíjeli z hliníkových nádobek čaj. Chatrč neměla ani dveře, které by se daly zavřít. U tohoto rádoby vchodu seděla stará Indka a hlídala oheň.

Můj řidič zastavil rikšu a něco zavolal na svou ženu. Ta hned přiběhla ke mně, a ještě když jsem se vyprošťovala z rikši, mě začala objímat, ale nepromluvila. Její muž zatím křičel dál na lidi, kteří seděli uvnitř chatrče. Vyšlo asi pět malých ušmudlaných dětí. Oblečeny byly jen do špinavých cárů něčeho, co dřív nosily děti těch zámožnějších a co mělo dřív hezkou barvu a bylo bez děr a nebylo v tom zima. Vlasy měly celé zasukované a jakoby šedivé - to proto, že každý den žebrají na prašných ulicích Dillí, druhém vůbec nejprašnějším městě na světě. Seběhly se kolem mě a začaly se dotýkat mých šatů, které byly beze skvrnky a jasně modré, a pro ně nedosažitelné. Vyšly i tři mladé Indky. Jakoby se styděly a pohledy na mě vrhaly, jen když jsem se zrovna otočila nebo mluvila ke starému rikšovi.

Uvedl mě dovnitř a jeho žena mu z ramen podala vybledlý růžový šátek. Ten rozprostřel doprostřed místnosti a řekl, že jsem jejich vzácným hostem. Děti si hned našly svoje místo co nejblíže mě a mladé Indky si sedly do rohů - místnost byla plná. Ind dal ženě pár rupií, a ta za chvilku přinesla v otlučeném šálku čaj. Byl výborný, horký a sladký, a věděla jsem, že Ind za něj dal jednu pětinu své odměny. Ind s Indkou si sedli ke vchodu a usmívali se na mě a drželi se za ruce, a já jsem si vychutnávala svůj "čaj pro hosta". Děti byly unavené. Jedno usnulo opřené o mé zkřížené nohy, druhé o rameno a další se už jakoby automaticky přitulily. Dívali jsme se do dohořívajícího ohně a bylo nám krásně.

Zeptala jsem se Inda: "Proč žijete ve slamu? Máte přece autorikšu, a ta něco vydělá. A co ostatní mužové vaší rodiny?!" Řekl mi, že do Dillí se přistěhovali teprve před rokem. Žili v malé vesničce nedaleko Dillí, kde se starali o své políčko a měli i jednu krávu. Povodně minulého roku je ale připravily úplně o všechno - nejdříve prodali krávu, a protože z pole jim žádná obživa nekynula, museli se přestěhovat jinam. Opouštění domova bylo o to horší, že při povodních zahynuli jejich dva synové, kteří se snažili zachránit aspoň zbytek peněz schovaných v truhle v zadní části domku. Když vlna smetla všechny domy v údolí, zahubila i je. Zůstaly dvě ženy, které byly se svými muži teprve dva a tři roky, a pět dětí. Třetí dcera byla najednou bez jakéhokoliv věna, a tedy bez šance na vdavky. Otec rozhodl: "Musíme do Dillí." Z peněz za krávu a pozemky koupil starou rikšu, a teď živil celou rodinu. Když s příběhem skončil, už se stmívalo.


Dala jsem Indce pár rupií s tím, že mám hlad a ostatní určitě taky - ať koupí něco dobrého, a hlavně - ať je toho hodně! Přinesla několik indických moučných placek "nanů" a "dal", což je kořeněná směs z různých druhů zeleniny a hlavně čočky. Probudila jsem děti, jídlo jsme rozložili na šátek a sesedli se do rohů. Pravou rukou jsme trhali "nan", balili do něj "dal" a hladově jej strkali do úst. Za minutu bylo po večeři. Dětem oči jen svítily a pro změnu se schoulily do náručí matkám a spaly dál. Byl čas k odchodu.

Stará Indka mě políbila a řekla: "Od této chvíle a pro vždy jsi naší dcerou, protože jsi v ohni viděla náš příběh a teď jsi jeho součástí." Z tenkého prstu sňala jediný prsten, který měla. Byl nádherný, velký a s měsíčním kamenem, který dává sílu. Byl to dar, který přechází z matky na dceru. V ohni jsem viděla jejich příběh. Slzy mi tekly jako starému Indovi, když mluvil o smrti svých synů. V náručí jsem držela jejich droboučké děti, které neznají nic jiného než celý den strávený na ulici žebráním. Žebráním pro pár rupií, které dostanou od nás - bílých, kteří ani nevíme, jak moc pro ně každá rupie znamená a jak dokážou být šťastní i za náš každý úsměv a především dotek. Jak moc si cení lásky, která patří každému člověku, ať už žije v paláci, nebo ve "slomu".

Stávka

Jako každé ráno pobíhám již asi hodinu po dillíských ulicích, které se pod návalem té sluneční lásky začínají žhavit a já s nimi. Déle než hodinu mi totiž dnes trvalo sehnat a těžce usmlouvat řidiče autorikši, která by mě dovezla do odlehlé části Dillí.

Co se to děje? Na ulicích spousta autorikš, ale řidiči jen poposedávají a kouří své oblíbené indické cigarety nebo žvýkají lístky "betelu", který jim po chvíli zbarví celá ústa do červena, a když lístky vyplivují, náhodný poměrů neznalý kolemjdoucí si musí myslet, že snad všichni Indové trpí paradentózou nebo jinou zubní chorobou. Všude po zemi leží rudé cákance betelů a já jimi proplouvám od řidiče k řidiči. Zadávám adresu a hned se ptám: "Kitne?" - Kolik? Musí přece vidět, že už něco umím, a dát mi tak přiměřenější cenu, než se na cizince sluší. Jindy bych uspěla, ale dnes?

Něco se opravdu děje. Řidiči na mě jen vyfouknou trochu kouře nebo v klidu přežvýknou betel a dívají se jinam. Po čtvrthodinové chůzi k zastávce autobusu mi jeden řidič zastavuje a asi po deseti minutách smlouvání nasedám. Za přehnanou částku mi dokonce pustí přímý přenos kriketu, který dávají v rádiu. Indie hraje s Austrálií. Projíždíme Dillím a řidič občas povyskočí - jeho týmu se moc nedaří. Já si na rozdíl od něj nevšímám kriketu, ale ulic, kterými projíždíme. Nevidím jedinou autorikšu v ulicích ani na blízké dálnici.

Tedy neviděla jsem. Asi čtyři rikšové vyrazili za námi a po pěti minutách honičky, kdy můj řidič zrychluje a zrychluje a z neznámého důvodu se jim snaží ujet, nás obestupují a nutí zastavit. Řidiče vytahují z autorikši a hned dostává pár pořádných ran do břicha i na tvář. Já nechápu: Že by byl můj řidič nějaký kriminálník? Další z Indů mi nakazuje vysednout a jít dál po svých. Vysvětluji mu, že do práce to mám ještě asi pět kilometrů a v tom vedru a s těžkými taškami, a navíc už stejně jedu pozdě… Nic na něj neplatí. Vytahuje nůž, a já vysedám bez námitek, okamžitě. Krvácející řidič za mnou volá, ať mu zaplatím za ujetou vzdálenost, ale odpovědí jsou mu jen další rány.

Asi po kilometru osamocené chůze po jedné ze zaprášených silnic se ke mně přidává mladá indická úřednice. Taky ji nemilosrdně vytáhli z vozítka a dalších pět kilometrů půjde po svých zrovna tak jako já. Situaci mi objasňuje: "Opět zdražili benzin. A tak se řidiči autorikš bouří a stávkují. Moc tím stejně nevyřeší; benzin je dražší, a cena určitě ještě poroste. Jen ztratili den práce a samozřejmě peníze, které mohli vydělat."

Přemýšlím nad tímto nevděčným povoláním. Muži vyjíždějí ráno kolem šesté hodiny, kdy město ještě spí. O svou autorikšu se starají lépe než o svou drahou žínku doma. Čistí své vozítko několikrát denně, natírají žlutou a červenou a sem tam černou barvou. Vnitřek zdobí obrázky indických bohů, kterým každé ráno kupují čerstvý květinový náhrdelník, který je posvátný a má přinést zisk - co nejvíce peněz především od cizinců, kteří jsou nejlepším úlovkem.

Cizinci málokdy vědí, kde které místo najít, a tak je řidiči za obrovské částky dovezou třeba na deset metrů vzdálené místo - usmlouvaná částka samozřejmě musí být vyplacena. Nezřídka se však stává, že se řidič pohybuje jen ve své oblasti a zbytek města nezná. Pak se může stát, co se přihodilo mně, když jsem po půlhodině chůze s Indkou tajně zastavila dalšího řidiče autorikši, který si výdělek nemíní nechat ujít. Indku na určené místo dovezl, ale se mnou bloudil a bloudil a bloudil, až jsme se dostali na místo, odkud jsem ráno vyrazila. Unavená jsem zaplatila a rezignovala na indický dopravní systém. Příště pojedu cyklorikšou. Vychrtlý Ind bude šlapat na kole, za kterým bude zapřáhnutý vozík, na němž budu sedět. A mně budou vlát vlasy ve větru a stávkujícím řidičům autorikš budu kynout: "Není nad sílu lidských nohou!"

Kanibalská hostina?

"Neznámý druh obří opice včera napadl v Dillí asi třicetiletou ženu v jejím domě. Žena je nyní ve vážném stavu v nemocnici. Útoky těchto opic jsou čím dál častější…," čtu v novinách.
Sedím ve své malé kuchyňce v podkrovním bytě a nevěřícně kroutím nad článkem hlavou. Obracím se pro další krajíc indického rádoby chleba, otáčím se… a krajíc mi padá z ruky.

Ve dveřích do kuchyně, asi tři metry ode mně, stojí dvě obrovské černé opice a za nimi mládě. Celá se třepu, co když jsou to ty lidožroutí stvůry, o kterých psali v novinách? Zavírám oči a počítám. Třeba se mi jen něco zdá. Ale když oči otevřu, jedna opice už sedí v koutě, zase o metr blíže a drbe se na zádech. Teď už oči nezavírám a aspoň si je prohlížím a užívám si posledních minut života. Vetší opice jsou vyšší než jeden metr a jsou opravdu mohutné, mají černou lesklou srst a velké hluboké oči, které se na mě dívají zkoumavě a trochu smutně - Tak co bude? Asi pochopily, že z posledního krajíce by se moc nenajedly a já bych taky zrovna výtečnou pochoutkou nebyla. Než se naděju, otáčejí se a znuděně se plíží z pokoje, ruce až na zemi a hlavy schoulené mezi nimi.

Po pěti minutách se mi vrací dech a síla do nohou. Utíkám a zamykám hlavní vchod. Opice zřejmě seskočily po střechách až na střechu moji. Po otevřené schodové chodbičce se dostaly do posledního patra domu a moje otevřené dveře je už k prohlídce jen zvaly.

Doma jsem byla zamčená celý den, i okna jsem zavřela na petlice. Večer přišla sousedova žena. Krvelačné opice prý někoho zmasakrovaly v našem domě, snad prý u mě… bylo to v televizi. Pomyslím na ten poslední opičí pohled plný strachu i agrese. Že by si někde přečetly zase nějakou pomluvu? Přišly přece jen na přátelskou návštěvu a snad šálek čaje, a je z toho kanibalská hostina.

Ruka

"Dej mi sto rupií, a já mu ji uřežu, nebo padesát nebo aspoň třicet!" - Nechápu, co po mně ten špinavý a starý Ind chce. Před sebou za ruku drží malého okatého chlapce. Je mu asi pět let a pláče. Na sobě má jen tričko, které mu nesahá ani do pasu, nic víc. Starý Ind jej postrkuje až dovnitř rikši, ve které sedím. Marně křičím na řidiče, ať jede dál, ať nezastavuje, že spěchám a že mu zaplatím víc. Řidič rikši se směje - tohle divadlo zřejmě nevidí poprvé.

Starý Ind vytahuje velký nuž a lapá po chlapci. Ten křičí a mně zaléhá v uších. Ind popadne chlapce za ruku a strká mi ji před oči - mám si vybrat prst, který chci. My, Evropané a cizinci vůbec, máme přece rádi "něco zvláštního", proto jsme tu! Za sto rupií klukovi uřeže prst. Klučina prý má na rukou prstů dalších devět, a on má takových harantů doma dvanáct.

Nechápu a jen na něj tupě zírám. To přece nemyslí vážně - je to jeho syn nebo vnuk… Ale Ind svírá v ruce nůž, a ten se blíží k chlapcově ukazováčku. Nemůžu se na to dívat. Křičím na řidiče: "Jeď!" Jen si zapálí další cigaretu. Ind chlapce zlehka poprvé řízne, a já vytahuji všechny peníze, které mám, a házím je na zem vedle rikši. Ind je hned popadne, chlapce pustí, a ten utíká, jak nejrychleji může. Řidič típne cigaretu a usměje se na mě: "Tak co, líbí se Indie?" A jedeme dál.

Ten, který přichází

Objímám Shampu i mého malého dvouměsíčního kmotřence. Jméno jsem mu mohla vybrat sama. Jako většina indických žen, i Shampa rodila doma, a protože to byl porod předčasný, byla s ní jen matka. Zrovna jsem přišla na návštěvu a dobrou kávu, kterou mě Shampa vždy hostila. Všude po místnosti se válely kusy prádla a Shampina matka křičela snad víc než Shampa. Mám doběhnout pro pomoc, anebo raději rovnou zůstat a pomáhat. A tak jsem pomáhala, a když jsem maličkého uviděla, vykřikla jsem jedinou duchaplnou větu, na kterou jsem si v hindi vzpomněla: "Už přichází!" A to se stalo malému Zahilovi neboli "Tomu, co přichází" osudným. Jméno mu už zůstalo.

Dva měsíce pak Shampa balila a balila. Za svého muže je provdána právě jedenáct měsíců. Viděli se jednou v životě. Na svatbě a pak o následující svatební noci. Shampin manžel pak odjel do Kalkaty, kde pracuje jako účetní. Shampa byla módní návrhářkou a malířkou v Dillí, a protože jí zaměstnání vynášelo, mohla se svou rodinou zůstat až do porodu - syna, samozřejmě.

Nyní nastal čas loučení. Shampa odjíždí navždy. Starat se o muže, se kterým všehovšudy prohodila pár slov a počala syna. On žije v Kalkatě se svou slepou matkou. Teď bude Shampinou dennodenní náplní péče o manžela, tchyni a syna. Na vlastní práci už nesmí nikdy ani pomyslet. To by byla pro manžela urážka. Pořádná žena přece nepracuje, stará se o domácnost a později zařizuje sňatky svým dětem.
Shampa se však nevzdává. Viděla jsem první pohádkové obrázky kreslené jejímu synovi. Byly plné umění i lásky, té nejkrásnější kombinace.

Štěstí v hlubinách

Moře je dnes klidné, a ačkoliv jsme asi sto metrů od břehu, ještě dohlédnu až na dno, kde se prohání malé i velké ryby mezi mořskými rostlinami. Na malé dřevěné loďce sedím s bělovousým Indem, který chvilku opravuje svou chatrnou síť a jen se tak sluní a chvilku zase, plný života, vytahuje jinou síťku plnou maličkých ryb a hází je do bárky. Nemáme boty, a tak se nám ryby třou o kotníky v posledních záchvěvech života. Úlovek byl dnes opravdu dobrý. Vracíme se až k večeru. K břehu musíme pádlovat oba. Vlny nabírají s odlivem na intenzitě, a tak zabíráme, až nám na čele pulzuje žilka námahy a pot se z nás jen řine. Na mělčině z lodi vyskakujeme a táhneme ji až na břeh.

Jsme od slunce osmahlí, tváře i záda máme rudá. Ruce i oči unavené. Ind vypadá tak na šedesát, ale energie má, jako by mu bylo dvacet. S nožíkem v ruce se vrhá do vln, potápí se a já počítám. Třicet sekund, padesát, minuta, skoro dvě… špatně jsem jej odhadla. Přece jen - tak náročný den a není zrovna nejmladší. Panikařím a vrhám se pod hladinu za ním. Marně, jsem špatný "podvodní" plavec. Nad hladinou se v rozčilení už po dvaceti sekundách nadechuji znovu a co nevidím? Ind se na mě směje a drží velkou rybu, kterou ulovil vlastnoručně - to se cení víc než plná síť ryb.

Přichází jeden z Indových synů a pomáhá nám vytáhnout poslední síť, která byla natažena u břehu. Taky je plná. To bude mít Indka radost! Prodej je ženskou záležitostí. Až půjde s dcerami zítra na trh, bude se mít po dlouhé době opět čím pochlubit. Jejich rodina už po staletí rybaří a jejich muži jsou těmi nejzkušenějšími rybolovci. Slunce zapadá do hladiny oceánu. To je povel pro vnuky, aby přiběhli a pomohli nám se sítěmi. Jde se domů. Všichni se těšíme na skvělou večeři. Indka připraví speciálním způsobem rybu, kterou Ind ulovil svým šťastným nožem. Nůž každou noc leží u domácího oltáře zasvěceného dobré stovce největších hinduistických bohů, kteří mu v noci dávají sílu a požehání.

Gheto obětí

S dalšími čtyřiceti lidmi sedím ve starém státním autobuse. Už jsme urazili osm hodin a zbývá více než dalších osm. Cesty se horší a my nadskakujeme ve směru každičkého kamene na polní cestě, kterou však Indové sedící kolem mě považují za nevýslovně pohodlnou. Jsou zvyklí na horší podmínky, a tak jen sedí, podřimují nebo rozpráví o svých rodinách a práci a počasí, a taky o zemi, do které vjíždíme.

Vypráví o strašlivém zemětřesení, které postihlo Gujarát letos v únoru. Úrodná země i turisty hojně vyhledávané místo se ze dne na den proměnilo ve vyprahlou planinu a miliony lidí zemřely. Další miliony jsou bez přístřeší a hladoví. Přestože od doby, kdy se země opět tak nepředvídatelně a krutě otřásla, uběhly už dva měsíce, obyvatelé nejsou schopni se o sebe postarat. Charitativní organizace z celého světa do Gujarátu již celé dva měsíce vysílají dobrovolníky, kteří se snaží zbídačenému kraji pomoci, ať už zásobami jídla, stavěním domů či ošetřováním raněných.

Nastala podivná situace. Gujarátští si zvykli na tuto všemožnou pomoc a přestali se zajímat o to, jak vzkřísit svá pole nebo i obchodní činnosti. Přestali pracovat i se o práci vůbec zajímat a zpasivněli. Dva měsíce byly přesně dobou, kdy jim bylo pomáháno. Najednou se pomoc začala vytrácet, a bylo jen na nich, aby se o sebe začali starat.


Řidič autobusu dává celníkovi pár rupií, které od všech pasažérů vybral. Celník na oplátku zvedá dřevěnou závoru, která hrozí, že spadne na střechu autobusu, jen co pod ni vjede. Krajina kolem se razantně mění. Samá pustina, sucho, je čím dál větší vedro. Stromy, které sem tam míjíme, jsou bez listí. Celou hodinu nepotkáváme jediného človíčka ani zvíře.

Nastává první ranní přestávka. Řidič zastavuje v malé vesničce. Pod střechou z nedefinovatelného listí, které silně zapáchá, sedí asi dvacet Indů. Jejich oblečení tvoří jen pár šedivých a špinavých cárů jakési látky.

Starý a polorozpadlý autobus se chvěje, jak si všichni cestující stoupají a snaží se protlačit ven, aby si protáhli nohy. Jdu mezi posledními. Vystupuji ze dveří a slunce mě úplně oslepí. Než se nadám, visí na mně dva Indové a něco drmolí asi v tom dvoutisícím jazyce, kterým se v Indii mluví. Brzy mi dochází, že chtějí peníze, hodně peněz. A nebo něco, co se za ještě víc peněz dá prodat. Nic u sebe nemám, a tak na mě křičí, až se všichni cestující otáčejí a vytvářejí kolem nás hlouček. Vytrhnu se jim, beru schody po třech a mizím zpět v horkém autobusu, snad mě zachrání. Ale cizinci se už cpou za mnou. Lidé je odstrkují, někdo dává povel: "Zpět do autobusu, rychle a hromadně!" a opět nastává další tlačenice.

Řidič je viditelně rozčilený a nemůže nastartovat. Není se čemu divit. Všichni, kdo seděli pod stříškou, se zvedli a běží za autobusem. Chtějí aspoň něco! Řidič přidává rychlost a začíná za sebou nechávat jen prašnou čáru. Jeden z utíkajících byl ale rychlejší. Tedy vlastně kámen, který držel v ruce. Oken bylo v autobusu jen poskrovnu a jednou dírou beze skla kámen proletěl a plnou vahou dopadl jednomu postaršímu Indovi na hlavu. Čelo mu okamžitě krvácí a Ind vyděšeně křičí. Ze zadního sedadla okamžitě přichází muž v turbanu a hlavu mu ohmatává "Ne, zlomeného nebude nic, jen to vyčistím a něčím ovážu."

Dalších šest hodin vládne v autobusu hrobové ticho. Všichni přemýšlíme nad osudem těchto lidí. Jací asi byli, než se jim to, co je zcela odlištilo, stalo? A jací asi budou, za týden, za měsíc, za dva? Ano, postihlo je nevýslovné neštěstí a pomoc si zaslouží, ale život běží dál, a oni si sami vytváří "gheto obětí". Jsou ztracení, a za chvíli na ně svět zapomene, ne však ti, kteří krváceli vně i uvnitř, když viděli tu lidskou pohromu.

Tanec v srdci

Na stole leží fotka asi pětileté holčičky. Úplně se ztrácí v množství sukní a halen. Jedna je červená, druhá modrá, třetí zelená… má na sobě asi šest vrstev oblečení o dvanácti různých barvách. Zápěstí i kotníky jsou uvězněny v nespočtu zlatých náramků. Na hlavě má vysokou čepici, která vypadá jako obrácený džbán. Obličej má pomalovaný tak, že zpod zelené masky a rudých rtů jí vykukují jen černé oči, které jiskří radostí a nadšením. Znázorňuje jednoho z keralských bůžků umění a tance. Je nejmladší tanečnicí tance "kathakali", který byl původně uváděn jen v chrámech. Tanečníci ztvárňují speciální mimikou i gesty příběhy ze slavných indických eposů Mahábharáty a Rámájany.
I dnes jsou tanečníci pečlivě vybíráni a školeni už od tří let. Mistrovství dosahují v deseti až patnácti. Tančí dívky i chlapci. Malá Kanchan školu navštěvuje už dva roky, a přesto se tato zpráva k její matce dostává až dnes.


Sedím s Mini v malém pokoji, který je zároveň ložnicí, kuchyní, koupelnou i obývákem. Do místnosti se vešla postel, na které spí se svým mužem, viklající se stůl, jedna dřevěná židle a papírová krabice, ve které Mini skladuje jídlo, pokud nějaké je. Na stěně visí obrazy tří hlavních indických bohů: Višny, Šivy a Brahmy. Na ně z místa nejvyššího shlíží Lakšmí, bohyně štěstí. Vždyť přece staré indické přísloví říká: "Pokloň se jednomu dobrému bohu, protože ti může učinit dobře, ale dvakrát zlému bohu, aby ti neučinil zle."

Mini z papírové krabice vytahuje obrovské banány. Takové prý rostou jen na horkém jihu, v její rodné Kerale. Byrokracie je v Indii strašná a pošta zřejmě nefunguje tak, jak má. Dopisy od rodiny se k ní dostávají jednou za rok, někdy i za dva. Po domově a především dcerce, kterou neviděla už tři roky, se jí stýská. Ale v přelidněné a nezaměstnaností skličované Kerale zůstat nemohla. A tak se i s manželem rozhodli urazit strašnou dálku do Dillí a zkusit štěstí tam.

Mini má v Dillí vzdálenou tetu, která jim ze začátku moc pomohla. Nechala je u sebe ještě s dalšími asi patnácti lidmi z jihu ve třípokojovém bytě bydlet. Teta brzy našla Miniinému muži práci v továrně na výrobu mýdel a asi po půl roce zabezpečila i Mini. Nyní už Mini víc než dva roky pracuje jako sekretářka ve velké oděvní firmě. Jako každý zaměstnaný Ind tráví v práci celý den - od devíti ráno až do sedmi či osmi večer. Plat má tak malý, že z něj zaplatí sotva nájem a potraviny. Její muž je na tom podobně.

A tak bydlí v malém bytě, vzdáleném kousek od Dillí, a čekají. Čekají na štěstí a požehnání bohů, které jim přinese hodně peněz a konečně možnost vrátit se domů. Domů k rodině a maličké tanečnici, která měla minulý týden své první vystoupení. Celá vesnice tleskala, každičký byl přítomen. Až na jednu, kvůli které Kanchan z pódia utekla a mohla si oči vyplakat. Copak maminka nemohla přijet aspoň dnes?

Vlakem do Shilliguri

Je půl druhé ráno. Vlakové nástupiště v Gwahati se ztrácí ve tmě. Osvětleny jsou jen malé dřevěné stánky, kde malí prodavači nabízejí kolemjdoucím čaj nebo kávu a občas nějaké sladkosti. Vlak přijíždí a na nástupišti najednou nastává vřava. Lidé se tlačí, jak jen mohou, aby byli vlaku co nejblíže, až přijede, a stihli si tak obsadit ta nejlepší místa. S těžkou krosnou na zádech se Indům asi moc nelíbím, a tak do mě strkají, a já padám. Ruce mám celé pošlapané a některé věci z batohu, který leží kousek ode mě, se začínají kutálet po zemi - už se s nimi neshledám. Popadnu batoh, ale v tom zmatku ztrácím orientaci, a proud mě nese daleko od vagónu, který mi byl dle lístku určen. Dostávám se až k tzv. "general class". Vagónu nejhorší třídy, který je určen nejchudobnějším Indům a mnohdy i zvířatům - od slepic až po krávy.

Průvodčí křičí v nesrozumitelné hindštině: "Óódjéézd!" A vlak se opravdu neuvěřitelnou rychlostí rozjíždí. Skáču tedy v poslední minutě do "general class" s pocitem jakési pýchy na sebe sama, že se to podařilo - jsem ve vlaku! ALE. Otáčím se, a co nevidím. Vagón je plný k prasknutí. Ti opravdu nejchudší a nejubožejší sedí snad po deseti na sedátku pro čtyři a lidi leží i na zemi a pod sedadly, podivně schoulení do svých špinavých a děravých šál a přehozů. Nevidím ani deset centimetrů místa, kam bych mohla položit svou krosnu a sednout si na ni. Prosím lámanou hindštinou Inda středního věku, zda by mě nenechali na kousek sednout. Ani se se mnou nebaví a odvrací tvář. Tohle je přece místo určené JIM, a ne nám, bělochům a bohatým. I ostatní pasažéři se na mě viditelně zlobí a napětí roste.


Náhle do vagónu nahlédne voják. Hledá mě! Mají prý ve svém vagónu jedno místo volné a já budu vítána. Hned je mi jasné, že to nebude zadarmo, ale těch deset minut v "general class" mi bohatě stačilo - už nikdy víc! Jdu za vojákem, a ten je kupodivu velmi zdvořilý. Hned mě představuje celému mužstvu, a já se najednou proměňuji ve vítanou atrakci celého vlaku na víc než dvanáctihodinové cestě do Shilliguri. Jeden voják si stoupá a uvolňuje mi své místo. Další hned bere moji krosnu a hází ji na nejvyšší ze třípatrových paland. Hned se rozbíhá debata o české a indické armádě a jak a kde kdo bojuje… Dostávám strašně sladkou kávu a večeři - hodně rýže a trochu indického "dalu" (zeleninové směsi s převládající čočkou), lžíce nikde. A tak, na způsob Indů, se chápu té směsi a mísím a mísím, až mám celé prsty zamazané. Pak nastává ten okamžik - z prstů si vytvořit malou mističku, nabrat směs a bez upadnutí sebemenšího kousku ji dopravit až k ústům. Rýži s "dalem" jsem zvládla, ale "curd" (indický druh jogurtu) jsem už přenechala malému vojákovi po mé pravici. Byl mi tak vděčný, že hned začal vyprávět o své malinké vesničce v Rájasthánu a hned mě pozval. Jestli prý bych s ním nejela zítra z Shilliguri přímo, je to asi jen dalších dvacet hodin cesty a jeho žena a čtyři dcery mě rády uvidí. Ještě jsem nestihla ani odmítnout, a už je tu nabídka další: Voják tentokrát pochází ze severu Indie, ze Shimly. Ženu ani děti nemá, a tak by si třeba vzal i mě. Taky neuspěl, i když měl velkou dřevěnou truhlici, která byla plná výborných ořechů a datlí a fíků a sušeného ovoce. Vojáci jsou hinduisté a alkohol je tedy pro ně tabu. Přesto jeden tajně otvírá whisky špatné kvality a po dvou locích začíná zpívat staré náboženské písně v hindi jazyce. Dokud zpívá, všude je veselo, a vojáci se přidávají a já se na chvíli cítím jako někde v chrámě se všemi těmi bohy, o kterých zpívají, kolem.


Je čas jít spát. Vojáci mi uvolnili samozřejmě nejpohodlnější a taky před případnými opilci nejbezpečnější místo nahoře. Usínám okamžitě a probouzí mě až druhý den odpoledne hluk všude okolo. Vojáci se balí. "Vysedáme, jsme v Shilliguri!" Seskakuji ze sklápěcího lůžka, na kterém jsem strávila noc, a dívám se kolem sebe. Jeden z vojáků spal na zemi. Vůbec volnou palandu neměli, jen mě nechtěli nechat na pospas dvanáctihodinovému utrpení v "general class". A pak, že gentlemani vymřeli…

Matka

Darjeeling, městečko proslavené velkými čajovými plantážemi, leží vysoko v horách, až na pokraji gigantického Himálaje. Jeho obyvatelé vstávají s rozbřeskem, kolem páté hodiny ranní. Celým Darjeelingem pak zní nápěv jedné z meditačních melodií. Všechny střechy, které jsou ploché, aby se na nich dalo sedět, jsou obsazeny. Lidé, domorodí i cizinci, sedí se zkříženýma nohama, oči zavřeny, mysl soustředěnu na temný zvuk "Óóómmm". Slunce vychází. Všichni pozvedají oči a snaží se zahlédnout vrchol Himálaje - Mount. Everest, který je z Darjeelingu občas vidět. První sluneční paprsek je ostrý. Neosvítil sice Mount. Everest, zato dopadl na stříšku jednoho malého domku, z jehož oken jsou nataženy dlouhé provazy až k oknu domu protějšího. Na provazu visí nejpestrobarevnější kousky látek, jaké jsem kdy viděla - purpurová, jasně žlutá až do zlata a taky blankytně modrá a jiskrná zelená… celý Darjeeling je takový. Je jiný než jakákoliv jiná města v Indii či na celém světě, žádnému se nepodobá. A stejně tak i lidé v něm.


Žena pobíhající po malé kuchyňce je Nepálka. Do Darjeelingu ji provdali, když jí bylo dvanáct, a její muž byl tak velkorysý, že jí dovolil dokončit alespoň něco jako "základní školu". Ve čtrnácti letech se jí narodila první, a jediná, dcera a pak začala se svým mužem pracovat na čajové plantáži, která patřila jeho rodině. Od rána do večera ruce ponořené v čerstvých i usušených listech čajovníku, léta plynula.

Nyní je Parushi čtyřicet jedna let a je to nádherná žena. Je to žena hor, žena Severu, žena plná života, lásky a především - příběhů. Po ranním obětování květin, rýže a čaje všem důležitým hinduistickým bohům (bylo jich dnes asi patnáct) vyráží za "očištěním" své duše. Její učitel, guru, jí včera dal radu: "Pokud každý pátek dáš chudákům něco bílých potravin, tvého domu se bude držet štěstí a ty určitě do roka otěhotníš." Parushi tedy vaří rýži a k ní bílé brambory a usmívá se na bohyni Sítu, která představuje vtělení ženské ctnosti a dobroty.

Jdeme pěšinou, která mezi spoustou malých a trnitých čajovníků ani není vidět. Je tak dlouhá a tak klikatá! Rozhodujeme se pro zkratku a vyrážíme strmě do kopce. Prodíráme se čajovníky s největší opatrností. Ještě není čas sklizně a keře jsou holé, bez lístků - pro mnohé zůstaly jen bolestivé ostny. Jediný pohled dolů, jediné zakopnutí, a z ran bychom se léčily dlouhé měsíce.

Už vidíme vrcholek, na kterém se tyčí jeden z hinduistických chrámů. Není nijak obzvlášť velký, ale opět - ty barvy! Stěny chrámu jsou červené a ze všech jeho rohů se do dálky táhnou provazy s navázanými barevnými šátky, které vlají ve větru. A k jejich tanci se zpod stříšky ozývá zvonkohra. Slunce svítí a hřeje, a nám je nádherně.

Bohům obětujeme ranní úlitbu čaje a scházíme po kamenném schodišti do městečka. Už na prvním schodu sedí žebrák. Místo pravé ruky má jen jakýsi pahýl, na sobě otrhané špinavé cáry jakési šedé látky. Viditelně je opilý a hned po nás pokřikuje svým nakřáplým hlasem. Nepřeje nám nic dobrého, přesto mu Parushi dává něco jídla. Začne po ní jídlo házet. Přicházejí k němu další dva žebráci, muž a žena. Opilí nebo omámeni nějakou z drog, které jsou v Indii levné a všude dostupné. Berou Parushi celý její košík a jídlo sypou na zem. Smějí se jí. Mají po celém Darjeelingu s různými partnery kupy dětí, a ona nemá než jedno, a ještě k tomu děvče…


Je čas oběda. Parushin manžel každý den přichází z plantáže na výbornou nepálskou specialitu "momos". Vepřové maso v něčem, co silně připomíná knedlíky, je skvělé a Parushi je svými "momos" opravdu v Darjeelingu vyhlášená. Raj přichází, směje se a hned Parushi líbá na tvář. To není v Indii ani v Nepálu právě zvykem. Je mu téměř šedesát, je maličký, má bílý knír a voní čajem. Se svým bratrem vlastní továrnu, ve které čaj zpracovávají s dalšími asi sto padesáti lidmi. Sezóna trvá od března do listopadu, teď je únor, a tedy i čas příprav. Továrna je zaprášená a stroje nejsou příliš moderní, ale na indické poměry je to výkvět vědy a techniky.

Nejdřív mi ukázal velké nůžky, které se spíš podobaly ostré motyce. S těmi lístky odstřihují od větví tak, že jeden konec nůžek je položený o rameno, druhým se stříhá, a pak se lístky přímo házejí do nůše připevněné na zádech. Sezóna začala, a když jsem poprvé Parushi viděla, jak nůžkami vládne, zastyděla jsem se. Já jsem, ač bez nůše, nůžky na rameni neudržela déle než deset minut.

Se začátkem března už to v továrně jen vře a většina obyvatel Darjeelingu i lidí z okolních vesnic má o práci do listopadu vystaráno. Sto "nůžkařů" přichází už ráno ve čtyři hodiny, aby skončili večer v devět. Zaplaceno nedostanou moc, asi dvacet až třicet rupií na den. Akorát tak na rýži a čaj, víc nepotřebují. Maso je zbytečné - pravověrní hinduisté ho stejně nejedí, zrovna tak jako neutrácí ani za alkohol.

Každý den přinesou sběrači minimálně šest set kilo lístků, což nevypadá nijak moc, ale každý lísteček si vyžaduje odstřihnutí tak, aby nebyl keř poškozen, a to je teprve práce! Lístky se pak šest hodin chladí a dalších dvanáct hodin suší a dalších jedenáct třídí v rozličných přístrojích do třinácti jakostních skupin. Práce rozhodně zajímavá, a také namáhavá.


Necítím ruce ani nohy. Ne však Parushi. Opět po skvělých "momos" si sedáme k ohni a Parushi vypráví pověst:
"V Darjeelingu kdysi dávno žila dívka. Byla tak krásná, že i bohům se zalíbila, a Lakšmí, bohyně štěstí, nad ní držela ochrannou ruku. Dívka byla krásná, milá i zpívat nádherně uměla. Bohové dali rodičům znamení, který muž je jejich dceři určen za manžela - byl to samotný pán provincie. Když se o tom dívka dozvěděla, náhle zpychla a začala se všude svou krásou honosit. Už ani bohům neobětovala, ani své ochránkyni Lakšmí. I rozhodli se bohové, že ji potrestají. Když dívka večer před svatbou jako obvykle seděla u jezera a prohlížela si svůj krásný obličej, lávka se prolomila a dívka utonula."

Příběh skončil. Parushi si stoupá a začíná se houpat v bocích. Brzy tančí kolem ohně tanec nešťastné dívky, která sice byla krásná jako bohyně, ale její pýcha ji zahubila.

Parushi má ve tváři výraz nesmírného klidu, laskavosti a dobroty. Tolik cizinců už k ní zamířilo při svých toulkách po Indii, aby ochutnali výborný darjeelingský čaj. Parushi jim jej připravuje speciálním způsobem a vypráví k němu nádherné příběhy. S Parushi každý zapomene tesknit po svém vzdáleném domově a Parushi přestane tesknit po další dceři nebo synovi - těch má přece po světě tisíce!

Den v monasterii

Je už po páté hodině večer a začíná se šeřit. Scházím serpentinami do malého skalnatého údolí. Jdu po úzké, trávou porostlé pěšince a ztrácím se ve směsi pouličních obchůdků. Jsou to jen takové dřevěné stánky s okýnkem, ze kterého vykukuje většinou jedno až dvouzubý Ind, vychvalující ten nejlepší indický čaj - ten svůj. Je prý výborný s "muri" nebo "bačarou", které mi hned strká před nos. Jsou to sladké rýžové kuličky těch nejpodivnějších barev a velikostí a různí se jen v množství obsaženého cukru. Ochutnávám a dávám si další šálek skvělého čaje. A je úplná tma, a já jsem ztracená. Ztracená v kopcích Darjeelingu.

Najednou se objevují dva mniši. Zřejmě Tibeťané, ve věku asi kolem dvaceti let. Hlasitě si něco povídají a smějí se, až se jim celý háv i s modlitební šňůrou korálků chvěje. Mají na sobě purpurovou kutnu s kapucí, která i jen na pohled hřeje a přitahuje oči a srdce neznámých. Ptám se jich na cestu k domu rodiny, u které zůstávám. Brzy mě přesvědčují, že tma je v darjeelingském putování největším nepřítelem, a já se s nimi vydávám k jejich klášteru. Každý poutník je jim v jejich buddhistické monasterii hostem. Učení Buddhovo jim přece nakazuje ochraňovat život a být štědrým.

Asi po dvaceti minutách vidím "Bhutia Busta Gompu". Leží v samém středu údolí, ozářená světýlky domků nad ní. Není nijak velká, ale mistři buddhistických maleb si dali záležet - hraje všemi barvami a její štíty zdobí nejkrásnější draci, jaké jsem kdy viděla.

Starší mnich dvakrát zaťuká železným klepadlem na dřevěná vrata. Otevřít nám přichází asi osmdesátiletý mnich - vysoký asi metr padesát, vrásčitou tvář osvětlují poslední dva zbývající zuby... To mu ale na autoritě neubírá - hned všichni tři dostáváme slovní výprask. "Kde jste byli tak dlouho? V noci (spíše hned po páté hodině) je zakázáno vycházet - tento čas v Indii obecně patří rodinnému krbu!"

Za trest jsme odsouzeni strávit noc ve studené modlitební síni, bez večeře. Je nám zima, ale klikaté a dlouhé cesty naše nohy unavily, a tak si leháme na k sobě složená modlitební klekátka. Jeden z mnichů mě přikrývá kutnou, která zbyla. Jediná svíčka dohořívá a osvěcuje oltář Buddhy v nadlidské velikosti a nepopsatelně jasných barvách. Jeho oči na nás spočívají a jakoby říkaly: "Příčinou vašeho nočního utrpení je vaše nevědomost, kdo by zůstával po setmění venku?"


Probouzí mě něčí ruka cloumající mou nohou. Sedám si, rozhlížím se, a co to? Celá síň je osvícena červenými lampami a asi deset mladých mnichů se na nás mračí. Jsou čtyři hodiny ráno, čas modliteb a meditace, a my si klidně spíme na jejich klekátkách! Abychom všechno odčinili, dostáváme dřevěné korálky, a zatímco se mniši modlí a zpívají modlitební písně, my za každou modlitbu navlékáme korálek, a že jich je! Tři dlouhé náhrdelníky předáváme nejstaršímu mnichovi. Ten jen pozdvihne obočí "Tak to by už stačilo. Máte hlad?"

Vycházíme ven a slunce nás udeří do očí. Je sedm hodin ráno a slunce se začíná protahovat a to samé nakazuje i nám. Mniši dělají pár dřepů a kliků a mně nezbývá nic jiného než se k nim přidat.

V malé kuchyňce je uprostřed ohniště, na kterém maličký mnich připravuje ve velkém kotlíku čaj. Je mu asi dvanáct let a jako na nejmladšího na něj zbyly kuchařské povinnosti. V monasterii je od svých sedmi let. Zatímco se čaj vaří, připravuje tibetský chleba. Sundá kotlík a nad oheň si připevní velkou černou pánev. Hodí na ni těsto, to se brzy vyboulí, a chlebová placka je hotová. Do malých hliněných rendlíků nalije trochu husté luskové polévky "ahafe".

Mniši přicházejí v dobré náladě, stále si pozpěvujíce. Sedáme si na zem na dvorku před monasterií. Slunce nám přeje dobrou chuť k jídlu i práci do nového dne.

Po snídani se mniši rozbíhají po svém. Dva dokončují malbu Buddhy v modlitební síni, další vytesávají jeho sochu z kamene a zbytek jde do města dokoupit zásoby.

Oběd tentokrát vařím já. Ve sklípku nenacházím nic jiného než pytel s rýží. Za monasterií je ale malá zahrádka a na té spousta zeleniny. A tak nad ohněm v hrnci vařím kila a kila rýže s hráškem a poprvé se pokouším o indický "dal" - z mrkve a hrachu a čočky a květáku.

Na hliněné tácy každému nakládám jídlo a mniši se na mě tajemně usmívají. Po jídle se modlí, abych se dokázala přidržovat ve svém životě absolutní pravdy (drahmy), a vytvářela tak osvícenou společnost (sanghu), do které mě nyní přijímají a nazývají svou sestrou.

Jsou čtyři hodiny odpoledne, když celý malý rituál končí a já se s každým mnichem loučím úklonou. Starý mnich mi beze slov podává jedny z modlitebních korálů, které tvoří náramek. Ten pro mě odpoledne s modlitbou za každý korálek navlékal on. Bude mě chránit na cestě životem, před zlými myšlenkami i lidmi.

Stoupám do městských bran Darjeelingu a údolím se line píseň "I feel good," kterou si mniši pouští k práci. Cítí se dobře a já s nimi. Můj náramek mě na zápěstí hřeje a já si říkám: "Roli vařiče jsem už zvládla, v příštím převtělení mě možná pustí až k malbám."

Shillong - "královna oblaků"

Z řítícího se vlaku házíme mince do Brahmaputry. Řeka se celá chvěje - ví, že naše čtyřicetiosmihodinová cesta končí a že jsme dorazili domů. Sunanda se loučí s rodinou, která s námi cestovala až z Dillí. Osmnáctiletá matka a její tři dcerky se ještě za jízdy vrhají do náručí otci a jeho rodičům; rok se neviděli. Zlatozubý voják nám podává poslední fíky a ořechy, hodí si těžký batoh na záda a konečně se usměje - z okna zahlédl svou matku. Nádraží v Gwahati je obrovské a pro množství lidí a jejich štěbetání snad v deseti jazycích si připadám jako v úlu. Lidé se objímají, pláčí, synové klekají k nohám otců a líbají jim ruce. Mnozí z nich se neviděli léta. Před roky vyrazili za prací do velkých měst, především Kalkaty, Bombaje a Dillí a slibovaný rok se protáhl na dva, tři i pět let.

Náš vlak má desetihodinové zpoždění. Nikdo ze Sunandiných příbuzných čekat nevydržel. Je šest hodin ráno a my hledáme džíp, který by nás do dvacet kilometrů vzdáleného Shillongu dovezl. Jsme první pasažéři a v džípu je míst deset. Ve stánku s "pakorama" si dáváme snídani. Asi šedesátiletý Ind rukama začerněnýma od popela uhněte kuličky ze zeleninové směsi a hodí je na černou pánvičku do trošky rozpáleného oleje. Za dvě minuty je to hotovo a cibulové "pakory" chutnají báječně. K nim dostaneme pravý indický čaj - hodně mléka a ještě více cukru. Kolem půl osmé nás volá řidič a vyrážíme. V džípu s námi sedí tři postarší indické manželské páry. Nemluví spolu, to se na veřejnosti přece nedělá. Hraje nám temperamentní indická hudba a jako by vystihovala terén, kterým se řítíme. Serpentiny nás hází v džípu chvíli vpravo, chvíli vlevo, a to má následek jediný: Polovina cestujících se může uzvracet. A že jsme všichni tu dvouhodinovou cestu pili vodu z jedné lahve, je nám špatně všem.


Do Shillongu přijíždíme kolem desáté hodiny. Vítají nás vlající barevné kusy vypraného prádla, které visí úplně všude - na střechách, z oken domů i na stromech. Barevné domky jako by se táhly do výšky a všude kolem jsou borovice a bambusy a magnólie - vše působí neuvěřitelně svěže. Jak by také ne, když dýchají čerstvý vzduch místa, kde spadne nejvíce srážek na světě!

Celé městečko ví, že se Sunanda vrací. Přibíhá všech jejích pět sourozenců, spousta kamarádů i její bývalý třídní učitel a sousedé. Hned nám berou batohy, pobíhají kolem nás a zpívají uvítací písničku v domorodém jazyce khasi: "Z cesty dlouhé za Brahmaputrou vrátila se a neodejde nikdy více…" Z malého zeleného domku z bambusu vychází Sunandina matka - Awai. Je maličká, štíhlá a černé vlasy má až po pás zapletené v copu. V očích má slzy a jako by měla strach ji obejmout. Její dcera je velká; je největší z celého Shillongu. Nejen to jí zaručuje autoritu u všech. V Shillongu vedla malou krejčovskou dílnu. Ta jí ale nevynášela tolik, aby uživila celou rodinu, když otec odešel do důchodu. Odjela do Dillí, kde si našla práci u velké oděvní firmy, a zůstala tam víc než dva roky. Teď se přijela opět rozloučit. Dostala vízum a chce pracovat jako recepční v německém hotelu.

Awai nám hned připravuje výborný asámský čaj, který je červený a voní po skořici. V předsíňce se lidé jen míhají. Každý chce Sunandu pozdravit a taky si přišel pro dárek, kterých má Sunanda plný kufr. Awai vaří shillongskou specialitu - sladké brambory. Kolem třetí přichází Bawa, Sunandin otec. Příležitostně vypomáhá s administrativou na vojenské základně, kde ho dříve znali jako velitele meghalayského pluku. Rodiče se Sunandou usedají na krátkou dřevěnou postel ve vedlejší místnosti. Je toho tolik co povídat. Sunanda má v Dillí přítele. Je hinduista. Sunanda je křesťanka, z domorodého kmene khasi. Ani jedni rodiče si nepřejí, aby se dále stýkali. Náboženské rozdíly hrají v Indii velkou roli, denně rozdělí tisíce mladých párů. Sunanda je poslušná dcera a ví, že jejím prvořadým úkolem je na několik let zabezpečit rodinu. Její tři sestry - Purnima, Chanda a Rashmi - jsou v Shillongu na střední škole a Paul s Johnem na základní. Než převezmou její úkol oni, nesmí se vdát ani myslet na sebe.

Venku se stmívá a ochlazuje. Bambusové stěny se chvějí ve větru. Otec rozdělává v malé kuchyňce oheň - bude se vařit. Na Sunandinu počest koupili maso. Awai ho krájí na kousky a hází do horké vody. Pícka vypálená z hlíny už hřeje a Bawa na pánvičce dělá typické indické "čapati", placky z mouky smíšené s vodou. Sedíme kolem ohně uprostřed malé místnůstky. Každý dostaneme pár kousků tuhého vepřového masa a dvě čapati. Jíme pravou rukou, jako všude v Indii. Purnima ráno z hor přinesla čerstvou vodu a nalévá ji do hliníkových pohárů. Awai zpívá khasi domorodou píseň - tu, při které usínaly všechny její děti. Bawa se modlí za Sunandin návrat. Oheň dohořívá a uhlím se musí šetřit. V domečku jsou jen tři postele. Nás je devět, a tak uléháme po třech, kam se dá. V noci fouká a je zima. Ale ke mně se tiskne Sunanda s Purnimou a jejich dvě kočky…


Vstáváme v pět hodin s východem slunce. S Awai jdu pro vodu, abychom měli z čeho vařit čaj, a taky si se Sunandou zasloužíme po dvoudenním cestování koupel. Vypráví mi, jak se potkali s Bawou. Když jí bylo čtrnáct, žila se svou rodinou v Manipuru a on tam přišel se svým plukem chránit jejich oblast před výtržnostmi jiného domorodého kmene. Po roce se vzali a z místa na místo se stěhovali celých dvacet čtyři let, než zakotvili v Shillongu. Narodilo se jim devět dětí, ale tři zemřely na různé epidemie, kterým odzvonilo teprve minulý rok, kdy bylo zavedeno povinné a státem dotované očkování.

Jako každé dopoledne, všechny ženy perou v Brahmaputře prádlo a rozkládají je po kamenech. Nedaleko jsou horké horské prameny. Mají prý léčivé účinky. A tak se svlékáme jen do sukní a mýdlem na prádlo si umýváme vlasy, které pak vlají ve větru stejně jako prádlo, které už je zatím suché. Slunce hřeje a ženy mají na sobě jen salvar se suknicí místo kalhot. Boty jsou zbytečné. Cestou domů si zpívají a stěžují na denní starosti v khasi, jednom ze sta jazyků Indie.

Před polednem přicházejí Sunandini přátelé. Pořádají piknik a jede se na Mowsunram. Je to jeskyně zasvěcena hinduistickému bohu Šivovi, ale uznávají ji i khasi. Uvnitř kilometr dlouhé jeskyně se nachází Šivův lingam - krápník, ze kterého se padající mléčně zbarvené kapky mění dotekem na svatý kámen pod ním na vodu. Jedeme autobusem, který je určen speciálně k piknikovým výletům. Moderní khasi hudba se ozývá z chrastících reproduktorů a chlapci (už notně povzbuzení alkoholem) tančí v uličce mezi sedadly domorodé tance tak divoce, že máme strach, abychom se nezřítili do jedné z mnoha hlubokých propastí. Začíná rvačka, jak jinak - o některou ze shillongských krásek. Zakročuje Velká matka. Vypne hudbu a kluky jen zpraží pohledem. To stačilo. Dává řidiči rozkaz a jede se domů.

V Meghalaye vládnou ženy, je to jeden z posledních států na světě, kde panuje matriarchát. Muž přináší věno do rodiny nevěsty a přijímá jméno matky své ženy. I na Sunandu, jako nejstarší dceru, přešla práva hlavy rodiny, když jí bylo dvacet pět let. Teď se vrátila, aby urovnala pozemkové rozpory mezi svým otcem a jeho bratry, než opustí Indii. Ženy příbuzných rodin se sešly a debatovaly při ohni a rýžovém pivu celý večer a noc. Sunanda nakonec podepisuje pozemkové smlouvy o pronájmu na dalších deset let. To už bude doma v Shillongu se svým mužem a devíti dětmi, kterým bude zpívat píseň, již znají všechny shillongské děti.

Světlo života

Je konec listopadu. Všude po Indii se slaví Divali, svátek světel. Pověst vypráví, že před dávnými a dávnými věky světu vládl král Balu. Byl tak krutý, že i bohům se znelíbil a nejvyšší bůh Ráma se rozhodl jej ze světa sprovodit. Vrátit se smí jen na čtyři bezměsíčné noci, a to do domů, kde vládne temnota a zlo. Proto za těchto nocí se ve všech indických domech rozžhnou olejové lampičky. Je to svátek vítězství světla nad tmou a dobra nad zlem. Rodiny jsou pohromadě, všichni hodují, obdarovávají se a mají se rádi.


Je den volna a nikdo nepracuje. Všichni se radují a už se těší na nový rok, který Indům po Divali přichází. Ve světle lampičky pozoruji obličej dívky sedící proti mně. Neraduje se ani nesmutní, jakoby se jí ta slavnostní atmosféra ani netkla. Hledí přímo do světla lampy, oči přivřené, čelo bez vrásky zloby, ale ústa sevřená, až hrozí, že ta hrozivá rudá čárka protne obličej vejpůl. Starý muž sedí u dveří, které jsou dokořán, aby do místnosti vál čerstvý vzduch. Sebelehčí vánek nutí Inda k povzdechnutí. Manija k němu obrací oči, zkoumavě jej pozoruje a znovu se vrací ke světýlku. Jako by jí bylo po něčem či někom smutno. Jako by si nevěděla rady. Podávám jí malý hedvábný šátek její oblíbené červené barvy - dárek k Divali. Objímá mě, oči se jí rozjasní a hned otvírá starý odřený kufr, který byl schovaný pod postelí.

Najednou vidím všechno, co ji trápí. Celá vnitřní strana kufru je polepena fotkami ženy i dětí, které se Manije nezvykle moc podobají. Manija po fotkách přejíždí dlaní, povzdechne si jako její otec s dalším čerstvým vánkem a kufr opět zamyká. Sedá si na něj, snad aby jí dodal sílu a vypráví:

Její matka je Afghánka a s otcem se seznámila, když on cestoval Afghánistánem, kde hledal nové odbytiště pro nože a dýky, které se svým bratrem a otcem vyráběli v Dillí. Ačkoliv byli jiných národností i jazyků, sňatek si, přes protesty obou rodin (předně matčiných bratrů) prosadili. Obchodu se lépe dařilo v Afghánistánu, a tak se usadili tam. Po roce se jim narodil první syn, pak Manija a nakonec dvojčata Petu a Lavia. Asi po patnácti letech v Afghánistánu nastal čas obrovské chudoby a hladu. Otci obchod zcela zkrachoval. A tak se rozhodl, že se obrátí s prosbou o pomoc na svou rodinu v Dillí. Matka Maniji měla dva bratry, kterým se podařilo získat pasy a víza a odletěli do Ameriky, do Las Vegas. Po pár letech se jim ještě s dalším společníkem podařilo vybudovat jakési kasino a úspěšnou hernu. Matku Maniji i s dětmi často zvali. Jen aby získali víza a pasy! To byl v Indii odjakživa problém. Indové přece mají být hrdí na svou vlast, je tak velká a krásná a rozmanitá, proč hledat něco, co mají doma?

Posledních pět let bylo opravdu chudobných a matka Maniji přemýšlela, jak by život ulehčila svým dětem i sobě. Za poslední peníze koupila falešné pasy, na které uvedla jméno a věk svůj i všech dětí. Nejstaršímu synovi již bylo skoro osmnáct, Manije šestnáct. Děvče bude rozhodně snadnější přes hranice dostat, přemýšlela. A tak přepsala věk Maniji na věk prvorozeného syna. Muži nic neřekla, a když zase jednou v noci sháněl práci, s dětmi utekla. Nákladní auto, které uprchlíky převáželo za hranice Afghánistánu do Indie, kde už čekalo letadlo, mělo dnes dozorce. Kontroloval, zda mají všichni dostatek peněz na cestu. Matka Maniji v ruce svírala peníze, které jí včera bratr z Ameriky poslal. Peníze měla. Problém nastal až s pasy. Při kontrole se zjistilo, že než se do Ameriky dostanou, Manije bude osmnáct. To povoleno nebylo. Matka s dětmi smí, ale "dospělý" už musí zůstat doma a žádat o samostatné vízum.

Manija jako by chtěla slzami plamínek v lampě uhasit. Má před očima odjíždějící náklaďák a matku a bratra a další dva sourozence, kteří mizí ve tmě - nadlouho, možná navždy.

Když otec přišel k ránu domů, našel jen plačící Maniju, která mu mezi vzlyky vše vyprávěla. Během měsíce se vrátili zpět do Indie. Otec pořád nemohl uvěřit, že jej žena s dětmi opustila. Zpočátku pracoval v podniku svého bratra, ale za čas jej smutek zcela pohltil, a teď už jen žije ve svém smyšleném světě, kdy s každým vánkem se do domu navrací jeho žena a přivádí všechny děti.

Aby měli co jíst, musela si práci najít Manija. Prodává oblečení v jednom z průmyslových center Dillí. Stala se manažerkou obchůdku s oblečením a sní, že si jednou v Dillí otevře obchod svůj vlastní. A nejenom o tom. Snů má víc. Její rozzářené oči, které kulí na kolemjdoucí matky s dětmi, značí jediné: Až najde toho pravého, láskyplného muže, dá mu vše - lásku, něhu a hlavně bezpečí. Nikdy mu nenechá zakusit pocit samoty a marnosti. Vždy tu bude, aby mu byla oporou i důvodem k žití, k plnému žití.

Shanti

Bylo kolem desáté hodiny večer, Dillí spalo ponořené ve tmě. Autobus byl téměř prázdný. Řidič jakoby jen provětrával tu chodbičku bez oken a dveří a ani se nenamáhal zastavit na vytyčené autobusové zastávce. Jediný pasažér, který tu byl kromě mne, křičel: "Skoč, skoč!" A já jsem skočila. Vůbec to nebyl lehký seskok, jak jsem si plánovala. Dopadla jsem na všechny čtyři - ruce i kolena mi krvácely a kalhoty jsem měla snad na čtyřech místech roztržené. Hned se kolem mě začalo točit pět mladých Indů - jeden mi pomáhal vstát, druhý hned přinesl vodu na opláchnutí a další zastavil přijíždějící autobus, který mě měl dovézt do blízkého meditačního střediska. Chlapík nastoupil se mnou a hned mě táhl až za přepážku k řidiči. Autobus byl kupodivu plný a většina mužských cestujících měla podívanou: Běloška, a špinavá a utahaná a nabručená… Hned mi začali domlouvat: "Tady jsi v meditační oblasti a zachovávej pohodu - jak to, že se tak mračíš? To bylo naposledy!"

Řidič mě vysadil přesně před branou centra "Madhya Sandry Kendry". Na vrátnici nikdo nebyl, a tak jsem prošla dlouhou alejí palem a malými dvířky vešla do bílého paláce, jehož stěny ale byly zchátralé, a když mi jeden služebný ukázal můj pokoj, první dojem z honosného mramorového paláce mě úplně opustil. Pokoj byl malý a stěny šedé, špinavé a počmárané nejrůznějšími hrůznými ornamenty. Uprostřed místnůstky stála na viklajících se nohách postel, na ní špinavý přehoz. Na parapetní římse byl položený džber na vodu, kdybych se těch pár dnů v minimálně pětatřicetistupňovém vedru potřebovala opláchnout! Vedle džberu jsem našla nějaký podivný hliníkový tác. Unavená jsem lehla na postel a spala a spala a spala.

Ne moc dlouho. Ve tři čtvrtě na pět se ozvala nádherná indická hudba. Pomalá a tesklivá, jen lehký nápěv podaný vysokým ženským hlasem. Ze všech pokojů se začali rojit Indové do koupelny a pak do meditačního sálu. Já, jakožto jediná žena v centru, jsem měla koupelnu o šesti sprchách a stejném počtu umyvadel jen pro sebe.

Když jsem přišla do meditační haly, na podložkách už se zkříženýma nohama sedělo asi dvacet mužů, většinou mnichů, a připravovalo se. "Velký guru" mě posadil do první řady, přímo před sebe. A už to jelo: Dýchali jsme o sto šest, pravá nosní dírka, levá… Pak guru předzpíval: "Ómé Hóóómmm" a my opakovali po něm. Hodinová meditace mě uvedla do stavu, kdy jsem se už už někam propadala, a v tom, dle guru nejlepším, mi povolilo zádové svalstvo, a já upadla čelem na zem - mnichové se mohli uchechtat, a bylo po meditaci.

Následovala jóga. Vychrtlý jogín poskakoval chvilku na jedné, chvilku na druhé noze, ale cviky, které mohly někomu přijít k smíchu, byly opravdu náročné. Oči, hlava, ruce, nohy, břicho - ach to břicho: nádech - břicho ven, výdech - břicho dovnitř… nebo naopak? I guru se divil, jaké jsem nemehlo, a tak mě radši poslali v půl desáté na snídani. Na hliníkový tác jsme dostali trochu čočky a do poháru horké mléko. Strava prostá a rozhodně zdravá.

Před jedenáctou hodinou začal kurz relaxace. Lehli jsme si na zem, párkrát se nadechli, vydechli, uvolnili tělo a… někteří už spali. A nikterak potichu.

Po dobrém spánku dobrý oběd a konečně trochu volna. Guru mě pozval na zeleninovou polévku, kterou nám jeho žena připravila do vysokých pohárů, a my ji ještě horkou popíjeli. Guru Rishish se meditaci věnuje už více než třicet pět let. Od mládí trpěl těžkým astma a navštívil tisíce lékařů a nemocnic, a nikdo si nevěděl rady. Náhodou se ocitl na přednášce tehdy vyhlášeného guru, který vedl meditační středisko v Rájasthánu, a ten si ho z davu asi pěti set lidí vytáhl na pódium a oslovil jej jako svého žáka. Guru Rishish odešel od své rodiny (měl už tehdy ženu a syna) a deset let se věnoval studiu tohoto druhu meditace. Nemoc jej zcela opustila a ke svému původnímu a stresuplnému povolání - prodejci koberců v Dillí - se už nevrátil. V Dillí si otevřel vlastní meditační středisko a obchod po něm časem převzal jeho syn. Nyní je mu padesát pět let, medituje dvakrát denně, cvičí jógu, žije se svou malou drobnou ženou v domečku za palácovým komplexem a s chutí popíjí její výbornou zeleninovou polévku.

V devět hodin večer jdeme na poslední meditaci. Veškeré problémy odplouvají a zůstává nám jen čistá mysl, oproštěná od veškerých světských starostí. Odplouváme na vlně "Ómmm".

Beauty Parlour

Přemluvila mě. Mladá Indka mě na pravou indickou masáž lákala celý den. Přejdou mě prý veškeré bolesti fyzické, i ty mnohdy větší bolístky psychické. Její masáž mi přinese uvolnění a já po ní budu krásná navenek i uvnitř.

Sedám si na dřevěnou židli v její bambusové chýši. Stěny i střecha jsou z bambusových stonků a listů a podlaha je hliněná a plná mravenců, předpokládám. Židle je jediným nábytkem. Indka mi přikazuje zavřít oči a relaxovat. Ale co to? Něco mazlavého mi nalévá na vlasy a ono mi to stéká po obličeji a za chvíli i po ramenou. Třepu se, a Indka jako by to vycítila a začíná mě po temeni hlavy plácat, vypadá to jako bubnování na bubínek, i to tak zní. Hlavě věnuje nezvykle velkou pozornost, nachází citlivé body, jejichž správným stlačením mě zcela uvolňuje. Přechází na ramena, a pak už mi ani nevadí lehnout si na špinavou zem a nechat ji procházet se po mých zádech. Dech mi vyráží pár křupnutí v páteři. Ale hned to napravuje pečlivou masáží. A tak se úkony bolestivé mísí s příjemnými a asi po hodině jsem celá naolejovaná a je mi dovoleno vstát - masáž je u konce. Vstávám a jdu ven z chýše okoupat se v moři. Kráčím jako ve snu, jen se vznáším. Tohle tělo mi snad ani nepatří. Indka dokázala zázraky.

Speciální technice "ayurvedických" masáží ji naučila její matka a tu zase její matka. Už léta provozují v Goa tzv. "Beauty Parlour", nebo-li salón krásy. Nejstarší sestra se zabývá péčí o vlasy. Většina indických žen má krásné černé, lesklé vlasy, dlouhé až do pasu. Péče jim moc netřeba, jsou nádherné ve své přirozenosti. S mými krátkými to bylo horší. Indka si vůbec nevěděla rady, a tak ve snaze být originální mi je ustřihla "cik, cak" a ofina zmizela ze světa úplně, zkrátila ji na pět milimetrů. Šílela jsem, ale nakonec jsem se odevzdala do rukou ještě sestře třetí, která vládne kosmetickým čarám. Trhání obočí se nezdá být nijak těžkým úkonem, ale když jsem viděla, co všechno k tomu je potřeba, zděsila jsem se. Jedna z Indek držela v obou rukou asi půl metru dlouhé nitě, jejich konce přidržovala v zubech. Druhá Indka mi držela obličej, abych sebou necukala. Po prvním škubnutí jsem se jim vytrhla a s pocitem vytrženého oka utíkala a úplně zapomněla na nabídku té "masážní" stát se mým osobním guru.

Žádost o zaslání tištěných katalogů

KATALOGY NA ROK 2018/19

Katalog pro rok 2018 bude k dispozici koncem listopadu!

Pokud o katalog máte zájem, neváhejte poslat tuto objednávku. V případě, že jste s námi cestovali v posledních 2 letech, tak Vám katalog přijde automaticky.

Katalogy posíláme pouze po ČR. Pro zájemce mimo ČR máme připraveny katalogy ke stažení ve formátu PDF na stránce katalogy v PDF (aktuálně ještě katalogy 2017/18). Případně využijte naše webové stránky. Děkujeme za pochopení.