Francie - dějiny a kultura
Francie - dějiny a kultura
Původními obyvateli Francie byli Galové, keltský národ, který sem přišel mezi r. 1500 a 500 př.n.l. a nakonec pod vedením Vercingétorixe padl za oběť Caesarovým legiím r. 52 př.n.l. Francké dynastie Merovejců a Karlovců pak vládly Francii od 5. do 10. století. V 9. stol. podnikali nájezdy do severní Francie skandinávští Vikingové, jejichž potomci založili na severu mocnou Normandii, která v 11. století ovládla invazí vojsk Viléma Dobyvatele Anglii. Té pak připadla ještě rozsáhlá oblast Akvitánie, čímž se anglická koruna ve 12. století stala pánem více než poloviny dnešní Francie. Během Stoleté války (1337-1453), kdy se Anglie fakticky spojila s Burgundskem, se situace vyvíjela pro Francouzské krále i nadále nepříznivě. Zvrat nastal až poté, co do bojů zasáhla Jana z Arku (od r. 1920 svatá patronka Francie). Definitivně byli z francouzského území Angličané vyhnáni až r. 1453.
Italská renesance výrazně ovlivnila kulturu Francie. Stavěly se zámky na Loiře a rostla prestiž vědeckého poznání světa. Zároveň se zvyšoval počet francouzských protestantů – hugenotů – a po vydání Lednového ediktu (1562), který jim zaručil určitá práva, propukly náboženské války, jež ukončilo až vydání Nantského ediktu (1698). Mezitím na trůn usedl Ludvík XIV. (1643-1715) známý jako Král Slunce, který vytvořil první francouzský plně centralizovaný stát, výrazně rozšířil jeho území, postavil slavný zámek ve Versailles a zruinoval státní pokladnu. Za vlády Ludvíka XV. a XVI. ztratila Francie řadu zámořských kolonií a zároveň došlo k výraznému rozšíření radikálně demokratických idejí, které r. 1789 vyústilo ve Velkou francouzskou revoluci. R. 1792 byla ve Francii vyhlášena první republika.
Roku 1799 se moci ujal Napoleon Bonaparte, který byl r. 1804 korunován císařem a v následné vojenské kampani ovládl skoro celou Evropu. Definitivně byl poražen r. 1815 v bitvě u belgického Waterloo. Zbytek 19. století se ve Francii nesl ve znamení císařství střídajícího se s republikou, několika prohraných válek, krvavých sociálních nepokojů, ale zároveň i nesmírného intelektuální a kulturního rozvoje. Na přelomu století je Francie (především však Paříž) synonymem pokroku, elegance a nástupu krásné nové doby.
Většina z nejkrvavějších bitev na západní frontě 1. světové války se odehrála v severovýchodní Francii. Kromě více než milionu padlých Francouzů pro ni konflikt znamenal opětovné získání Alsaska a Lotrinska a značných válečných reparací ze strany Německa. V meziválečném období si Paříž stále držela svou pověst Mekky intelektuálů i umělců. Po napadení Polska Německem v r. 1939 se Francie připojila k Anglii a vstoupila se svým východním sousedem do války. Už v červnu 1940 byla ale nucena kapitulovat a byla pak rozdělena na okupovaný sever a „svobodný“ jih kolaboračního režimu Vichistické Francie. 6. června se přes 100 000 vojáků spojeneckých vojsk vylodilo na pobřeží Normandie a 25. srpna byla osvobozena Paříž.
Poválečná Francie byla ekonomicky na dně. Hospodářství bylo ale brzy nastartováno a v 50. letech už pracovalo na plné obrátky. V té době se ale začala hroutit francouzská moc v zámořských koloniích. Nejprve přišla o Indočínu a po vleklém a brutálním konfliktu v Alžírsku (1954-62) i o toto severoafrické území. V r. 1958 byla přijata nová ústava tzv. Páté republiky a prezidentem se stal generál De Gaulle. Jeho autoritativní styl vlády ale narazil na představy emancipované mladé generace. Po studentských a dělnických bouřích r. 1968 De Gaulle odstoupil a došlo k výrazným reformám a decentralizaci. Po pravicových prezidentech, jimiž byli Georges Pompidou a Valéry Giscard d´Estaing byl do Elysejského paláce zvolen r. 1981 levicový kandidát François Mitterand. Během jeho vlády došlo k socialistickým reformám – byl zrušen trest smrti, legalizována homosexualita, zaveden 39hodinový pracovní týden a zaručen odchod do důchodu v 60 letech. V roce 1995 byl zvolen do funkce prezidenta Jacques Chirac. Ten vyhlásil na jaře 1997 předčasné parlamentní volby. 1. června 1997 se tak do čela vlády dostal socialista Lionel Jospin. Nynější prezident Nicolas Sarkozy má mandát od roku 2007 do roku 2012.
Většina Francouzů jsou oddaní vlastenci, což je důsledkem více než dvou set let republikánství, nacionalismu, jenž se zrodil za vlády Napoleona, i prestiže, kterou většina z nich přisuzuje francouzské intelektuální a kulturní tradici. Na rozdíl od obecně rozšířené představy hovoří většina Francouzů celkem obstojně nějakým cizím jazykem a ráda se tím i pochlubí. Osvědčenou strategií je, když se sami začnete nejprve pokoušet o francouzštinu (jakkoli lámanou) – mnoho Francouzů se tak bude cítit polichoceno a blahosklonně samo přejde do angličtiny či jiného světového jazyka.
Životní styl Francouzů je směsicí tradičního a moderního. Bagety, maso i zeleninu stále kupují na trhu či v malých obchůdcích blízko svého bydliště, rádi a dlouho si pochutnávají na dobrém obědě, mohou-li si vybrat, dají přednost nižšímu příjmu a delšímu volnému času. Na druhou stranu jsou hrdí na tradiční francouzský liberalismus a nadšeně přijímají moderní technologie (například internetové blogování by se s trochou nadsázky dalo označit za francouzský národní sport).