Minulý rok jsme od strýce k Vánocům dostali ten nejlepší dárek… a to zájezd s koly do jižní Francie. Všichni jsme měli z tohoto dárku velkou radost. Dostali jsme příležitost si zasportovat a ještě k tomu poznat památky a krajinu jižní Provence. Tento zájezd pořádala cestovní kancelář Adventura, která měla vše velmi dobře připraveno. Na každý den byla naplánována cesta do nějakého známého města, kde jsme mohli obdivovat památky. Tuto „pouť“ jsme mohli absolvovat na kole, anebo autobusem, který jel pokaždé s námi pro případ nouze. Vedoucí nám před každým výletem rozdali mapy s označením cílového místa. Ještě nám doporučili trasu, kudy máme jet, řekli nám, v kolik hodin je sraz u autobusu, který nás poté odveze do kempu. A mohli jsme vyrazit!

První výlet, který jsme absolvovali, byl z městečka Nîmes ke světoznámému akvaduktu Pont du Gard. Cesta byla dlouhá pouhých třicet kilometrů, a tak jsme si řekli: „Třicet kilometrů, to ujedeme za dvě hodiny, to máme spoustu času na prohlídku městečka.“ No a jak jsme řekli, tak jsme udělali. Z Nîmes jsme vyjížděli dvě hodiny před srazem v cíli, ale až o chvíli později nám došlo, jaká to byla velká chyba, že jsme si nenechali žádnou časovou rezervu. Cestou jsme zabloudili! Dojeli jsme do malé vesničky, kde nebylo živé duše. Kdo by také v 35° C chodil ven, když nemusí? V té chvíli mne přepadl strach. V hlavě se mi honily myšlenky typu: „Co když jedeme úplně špatným směrem? Co s námi bude, když nestačíme k autobusu dojet včas? Vždyť nemáme s sebou ani pasy!“ Náhle jsme však potkali starého pána, který nám ukázal cestu k Pont du Gard. Strach ze mě spadl, jelikož jsem věděla, že jedeme správným směrem a do cíle dorazíme tak akorát včas. Sice se nestačíme vykoupat, ale co, utěšovala jsem se, vykoupeme se v moři, až dorazíme do kempu. Ale co se ještě nestalo!!! Když jsme byli zhruba dvanáct kilometrů před cílem, upadla tatínkovi na kole „šlapka“, což pro nás znamenalo velké zpomalení. Jak známo, s jedním pedálem a bolestmi v zádech k tomu, se jede velmi špatně. A tak zbytek cesty pro nás vypadal asi takto: do kopce musel tatínek kolo vést, z kopce naštěstí jelo samo, no a po rovině jsme ho tlačili. Mně se opět dostavil velký strach a úzkost, protože jsem věděla, že pokud dorazíme k autobusu ve smluvenou hodinu, stane se zázrak!

Všichni jsme byli velice vyčerpáni, když jsme v dálce spatřili monumentální stavbu, která se klenula přes širokou řeku. To musí být jedině…..… ano, je to on, cíl dnešního dne, Pont du Gard! Tento pohled nám dodal tolik síly, že už jsme za chvíli mohli zblízka pozorovat padesátimetrový římský akvadukt. Nedokáži popsat vlnu štěstí, radosti a vítězství, která mě zaplavila, když jsem uviděla „náš“ autobus. Odpočíval ve stínu pod platany a jakoby nás vítal svými světly. Také jsem se dozvěděla báječnou zprávu: Máme čas se vykoupat, jelikož ještě jedna rodina nedorazila.

Bylo úžasné cítit, jak z vás voda smývá všechen stres, strach a především únavu!

Když si znovu a znovu pročítám, to, co jsem stvořila, tak mě napadá: Je to vůbec můj ŽIVOTNÍ zážitek??? Vždyť je mi teprve patnáct let! Ale vzápětí, jakoby se ve mně ozval můj druhý hlas - hlas srdce, který pokaždé, když zaslechnu pouhé slůvko „Francie“, ve mně vzbudil vzpomínky, a já znovu spatřila rozlehlé vinice, háje olivovníků, ucítila vůni levandule a slyšela cikády, které mě doprovázely na každém kroku.…

Eva Benedová, 15letá klientka CK Adventura