Zachovalé gotické město, živoucí obrazárna středověku. Assisi zaručuje opravdový výlet do minulosti i estetické prožitky. Přitahuje turisty jako magnet nejen svou krásou, ale i svým duchovním významem. Vždyť se zde narodil sv. František, jedna z nejoblíbenějších osobností v hitparádě svatých.

Ve městě žije asi 27 tisíc obyvateli, ale každý den tu proteče mnoho návštěvníků, takže tu je poměrně rušno. Klidnější atmosféra se tvoří až k večeru, kdy ruch utichá a město se pomalu noří do šera a umělého osvětlení.

Assisi se rozrostlo na poměrně strmém jihozápadně orientovaném svahu Monte Subasio, což mu dodává slunce, světlo a krásné výhledy. Ještě výš nad městem se vypíná skála, kterou středověk nemohl nechat nevyužitou. Na vrcholku jsou zbytky majestátního hradu Rocca maggiore.

Trocha historie

Krásného místa si už před 2000 lety všimli Umbrové a založili zde osadu. Ta se v pohostinné krajině utěšeně rozrůstala a lákala. Vystřídalo se tu tedy mnoho vládců, Římané pochopitelně nemohli chybět. Realizovali ve městě mnoho staveb. Dodnes můžeme obdivovat sloupy, které zdobí průčelí chrámu Santa Maria sopra Minerva, dříve amfiteátr a chrám bohyně Minervy. Dnešní hlavní náměstí Piazza del Comune bývalo kdysi římské forum.

Ve 13. století bylo Assisi kvetoucí svobodnou obcí, která nemohla zůstat stranou šarvátek mezi guelfy a ghibelliny. Stálo tehdy proti propapežské Perugii. Svědkem tohoto období byl i mladý František, který bitvy zakusil na vlastní kůži. A právě tam se z rozjíveného hejska stává člověk opravdové a vroucí víry, ale o tom až později.

Poznámka k protagonistům zmíněných šarvátek

Guelfové a ghibellini byla mocenská seskupení italských (i německých) šlechtických rodů a měst, která v době středověku bojovala o ovládnutí území střední a severní Itálie. Název ghibellini vznikl zkomolením jména Weiblingen, rodového hradu Štaufů; guelfové je zase italský přepis jména rodu Welfů.

V době nástupu štaufské dynastie na císařský trůn (1138) se římsko-němečtí císaři snažili politicky i vojensky ovládnout území severní a střední Itálie, které sice formálně náleželo ke Svaté říši římské, ale ve skutečnosti bylo pod silným vlivem papežů a na říši bylo prakticky nezávislé. Ghibellini byli stoupenci císařů, ghibellini naopak papežů. Různá města to cítila různě a nevražilana sebe.

Památky

Nelze začít jinak než bazilikou sv. Františka. Vypíná se na západní straně města, na kopci, jehož název nepostrádá jisté pikantnosti. Původně se totiž jmenoval Pekelný kopec, protože se na něm popravovalo. A to až do 13. století, kdy si místo vyhlédl František a zalíbilo se mu pro poslední odpočinek. Snažil se následovat Ježíše co nejvíce, ten přeci zemřel mezi zločinci, takže Pekelný kopec v souvislosti s koncem života vůbec nebyl špatný nápad. Překulilo se pár desetiletí a právě kvůli posmrtné přítomnosti Františka se mu začalo říkat Rajský.

Bazilika má díky sv. Františkovi a jeho učení hluboký duchovní rozměr. Ale kromě toho je krásným architektonickým dílem a světoznámou obrazárnou, ve které excelují Giotto, Lorenzetti a Cimabue.

Bazilika má dvě části horní (novější, z let 1230 – 1253) a dolní kostel. Od středu města se přichází k hlavnímu vstupu do horního kostela. Vstupte tedy a budete obklopeni krásou výpravných středověkých fresek v rozměrné lodi gotického prostředí. Duch místa má co dělat, aby přebil stovky turistů a jejich brebentění, ale daří se mu to. Vpravo od oltáře začíná 28midílný cyklus fresek z Františkova života. Nádherné, barevné, sdílné. Úplně jiné, než ty, jaké se malovaly dosud, hotová revoluce. Už žádní strnulí svatí se zlatými svatozářemi, ploché ikony byzantského i románského období. Vidíme tu lidi všech společenských vrstev v oblečení, které je pro ně charakteristické, na pozadí jsou vykreslena města, příroda, zvířata a ptáci. Perspektiva sice přítomna není, čeká až na renesanci, ale i tak vidíme živý příběh. Přesně tak, jak ho viděli středověcí lidé, kteří neuměli číst a tohle byla cesta, jak k nim srozumitelně promluvit, jak oslovit jejich srdce.

Tělo sv. Františka spočívá v kryptě dolního kostela. I ten disponuje zdmi pokrytými freskami. Každá z nich stojí za výklad, ale není zde pro něj prostor. Raději ho věnuji samotnému Františkovi, tichému hrdinovi své doby, který ji ale přesahuje až do současného tisíciletí.

Svatý František

Pocházel z bohaté rodiny a užíval si to. Šarmantní dobře oblečený mladík, velmi oblíbený. Rozhodně se neodříkal alkoholu a jiných radovánek. V prvním roce 13. století vyrazil jako voják na tažení proti Perugii. Byl zajat, strávil nějaký čas v vězení. A tam se s ním začaly dít zajímavé věci. Zdály se mu sny, které v něm provokovaly mnoho otázek. Začal se pomalu odchylovat od své dosavadní dráhy. Po návratu z vězení se začal chovat divně. Byl zádumčivý, rozdával, co měl, rozdával, co měl i jeho otec. Ten se pochopitelně naštval a hrozil, že kluka vydědí. V té chvíli nastal ten předěl, kdy se František zcela distancuje od blahobytu a jde si svou cestou.

Vyznává chudobu, pokoru a čistotu. Tyto hodnoty nebyly atraktivní ani v křestanském středověku, zvlášt ta chudoba nikomu nevoněla a špatně se takové názory poslouchaly. Františkovi to nevadilo, vykládal to lesní zvěři (legenda a jedna z Giottových fresek v bazilice) a žil si po svém. Pomalu se v jeho blízkosti objevovali jeho příznivci. František se rozhodl šířit své poslání po světě a vydal se na cesty, které se i z dnešního pohledu zdají dobrodružné a daleké. Nakonec získal příznivců bezpočet. Svým upřímným životem se zasadil o upevnění hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi Krátce po smrti byl prohlášen za svatého.

Kromě mnoha jiných ho srdcem i duší (pomlouvači tvrdí, že i tělem) následovala Klára. Také z bohaté rodiny, s tím nejlepším vychováním. Zřekla se všeho, ostříhala vlasy a oddala se charitě a chudobě. Spolu založili Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, u nás známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká, která si s Klárou pilně korespondovala. Kláře je zasvěcen další z krásných kostelů v Assisi.

Basilica di Santa Clara

Nachází se na opačném konci než bazilika Františkova. Časově patří do téhož století (13.), tedy je gotický s hodně výraznými opěrnými oblouky. Je postaven z bílého a narůžovělého kamene, stejně jako mnoho jiných budov uvnitř hradeb. To doladuje celkovou harmonii města.

Odtud je to co by kamenem dohodil po Via s. Clara na hlavní náměstí Piazza del Comune (bývalé římské forum), které je doslova obklopeno nádhernými stavbami. Již byl zmíněn chrám Santa Maria sopra Minerva s antickými sloupy a předlouho historií. Nachází se tu i další reprezentativní budovy z nichž je nejvyšší věž Torre del Popolo.

Nedaleko je obrazárna Pinacoteca Comunale s poklady umbrijského umění. Těžko však konkuruje freskám v bazilice sv. Františka, alespon v mých očích.