Florencie
Florencie
Hlavní město Toskánska, hlavní město renesance, kolébka italského humanismu.. Město, které dokazuje tezi, že architektura je hudba zakletá do kamene. Historické centrum města, které je od roku 1982 na seznamu UNESCO, ročně přitahuje miliony turistů, vždyť ve městě se nachází třetina všech kulturních pokladů Itálie.
Rozkládá se na 102 km čtverečních, žije tu 374 tisíc obyvatel.
Historie
Na počátku 1. tisíciletí před naším letopočtem se v téměř celé oblasti realizovala kultura villanovského typu. V 8. století př.n.l., kdy krajinu osidlovali Etruskové a přinášeli změny, se tu nedělo vůbec nic zajímavého. Jako bydliště si totiž vybrali vyvýšené místečko dále na sever, dnešní Fiestole. Centrum Florencie má nadmořskou výšku sotva 50 m.
Místa si povšimli teprve Římané, kteří zde zbudovali kolonii veteránů a nazvali ji Florentia, tedy kvetoucí. Pokud tím měli na mysli květiny a zeleň, tak název neodpovídá dnešní skutečnosti. V přenádherném městě totiž zelen zcela chybí, alespon tedy na pravém břehu Arna.
Rozvoj města nabírá na obrátkách až ve12. století a to tak rychle, že ve století třináctém už patří k nejvýznamnějším městským státům. Přebírá kormidlo moci od Pisy a udává ton v celém regionu. Město bohatne na hedvábí, vlně a bankovnictví a umí peníze dobře investovat. Pochopitelně do rozšiřování a upevnování vlivu, ale také do umění.
Zbytek příběhu je již načrtnut v kapitole historie Toskánska.
Osobnosti
Ve městě působily celebrity světového formátu. V oblasti literatury a filozofie se činili Dante, Petrarca, Boccaccio, taktéž Machiavelli. V průběhu quattrocenta tu tvořili a zanechali odkaz malíři Cimabue, Giotto, Masaccio, později, v 16. století například Raffael. Těmi, kteří vytvářeli panorama Florencie a dalších měst byli Brunelleschi, Michelangelo. Půvab ulicím i domům dodávali sochaři, jako například Cellini. V 16. století se v ulicích (neradi) potkávali Leonardo da Vinci s Michelangelem a vrčeli na sebe, protože jim bylo osudem určené město i století malé.
Prohlídka Florencie
Naštěstí je starobylá Florencie krásně kompaktní a většinu památek lze obejít pěšky. Přesto má město atmosféru velkoleposti, na smysly působí hluboké dojmy.
Dokonce tak, že zde vzniká to, co lékaři diagnostikují jako Stendhalův syndrom (známý také jako Florentský syndrom nebo Hyperkulturémie). Je to psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení a dokonce i halucinace v případě, že je jedinec vystaven výtvarným dílům, především "nádherným" dílům nebo většímu počtu děl umístěných na jednom místě ve Florencii.
Tento stav byl pojemnován po známém francouzském spisovateli 19.století, Stendhalovi, který jako první popsal svou zkušenost s tímto jevem během své návštevy Florencie. Šlehlo to s ním, když opouštěl kostel Santa Croce. Tak si tam raději dejte pozor.
Nástin některých památek
Tepajícím srdcem historického centra jsou náměstí Piazza del Duomo a Piazza della Signoria, která spojuje ulice Via dei Calzaiuoli. Je tu krásno a rušno, prostor zaplavují turisté se zatajeným dechem, obdivují, fotografují, pokřikují.
Další významné oblasti jsou: Piazza di San Marco, Piazza della Repubblica, Piazza della Santissima Annunziata, Piazza Santa Maria Novella, Piazza Santa Croce, čtvrt Oltrarno.
Piazza del Duomo
V průběhu věků až dodnes je tato část města duchovním centrem. Nejvýznamnějšími stavbami tu je dom, baptisterium a campanilla.
Honosný dom Santa Maria del Fiore je nejvyšší stavbou ve městě a čtvrtý největší kostel v Evropě. Jeho délka činí 153 m, šířka 38 m, 90 m v příčné lodi, dóm pojme 25 tisíc návštěvníků. Stavbu navrhl a realizoval Arnolfo di Cambio ještě v gotickém stylu. Velkolepé kupole se ujal Bruneleschi, změnil styl z gotického na renesanční a vytvořil nezpochybnitelnou dominantu města.
Uvnitř kupole nás fascinují fresky posledního soudu (Vasari, Zuccari), působivé, děsivé, místy až pornografické. Pokud návštěvník zaplatí tučné vstupné a do kupole vystoupá, což je zajímavé samo o sobě, může názorně vidět, jak se mu povede, pokud se během jeho pozemské pouti nebude chovat slušně!
Taktéž campanilla (zvonice) je gotická. Je prý jednou z nejkrásnějších v Itálii. Měří 85 metrů. První poschodí navrhoval Gioto, dále pak pokračoval A. Pisano. Zvonice je pěkně barevná, byl na ni použit bílý mramor z Carrary, zelený z Prata a růžový z Maremmy. Sochy a reliéfy do výklenků osadili Donatello a Pisano.
Nejmenším, ale nejzajímavějším objektem náměstí je osmiboké Baptisterium svatého Jana.. Krom toho, že zde nastartoval život nejeden slavný Florentan, počíná tu svou životní dráhu nový umělecký styl – renesance. A nezačíná ji uvnitř, ale na vstupních dveřích. Kdy nastal ten velký okamžik, který změnil umělecké cítění celé epochy ? Jak se to všechno seběhlo?
Úplně zkraje 15. století, hned co přestala řádit epidemie, v roce 1401 byla vyhlášena soutěž na vyhotovení dveří nádherného baptisteria naproti pyšnému domu Sta Maria del Fiore. Úkol byl obtížen symbolikou a významem, do soutěže se vybrali ti nejlepší z nejlepších. Ze sedmi předních umělců nakonec soutěžili dva rovnocenní borci: Brunelleschi a Ghilberti. Tito měli za úkol ztvárnit námět obětování Izáka. Obě díla byla nádherná, Ale to Ghilberniho vypadalo jakoby plastičtěji, věrněji a objevila se tu perspektiva, což bylo nové, úplně nové a vzrušující. Pijoan právě toto považuje za počátek renesance. Jistě, jde o velké zjednodušení, ale dějiny umění se toho chytly a kladou bod zlomu právě sem.
Neodpustím si ještě jeden roztomilý detail. Dílo bylo ztvárněno z takovou precizností a smyslem pro realitu, že uvádí beránka, jak se drbe za uchem, chlapce, jak si vytahuje trn z chodidla, podrobnosti z přírody. Dnes mnozí návštěvníci přesně toto na dveřích hledají a nemohou se dohledat. Za soutěžními díly totiž musí jinam: do Bargella.
Ghiberti tedy zvítězil a zakázku získal. Pracoval na ní 21 let. Dveře byly (jsou) tak krásné, že hned poté dostal zakázku na východní dveře, které prý Michelangelo bez dechu úžasem nazval Rajskými.
Pro kompletní informaci: baptisterium má celkem tři vstupy. Jižní dveře od Pisana, severní a východní od Ghibertiho.
A Bruneleschi? Šel si svou cestou velkolepé architektury a postavil (výše popsanou) kupoli na Santa Maria del Fiore.
Museo dell Opera del Duomo
Muzeum domu standardně u významných domu bývá. Aby je turisté navštívili (a přispěli vstupným) umistují se sem některá dominantní díla z domů. V tomto florentském je hlavním tahákem Michelangelova Pieta z 50. let 16. století, kdy se hodně zabýval myšlenkami na smrt a tvorbou piet. Tuto dokonce zamýšlel na svůj náhrobek a v obličeji Josefa Arimatejského zanechal svůj autoportrét. Jde o skupinu čtyř postav v nadživotní velikosti. Protože Michelangelo už byl starý a mrzutý, tak sochu v záchvatu nespokojenosti rozbil a musel ji později dokončit jeho přítel Tibero Calcagni.
Via dei Calzaiuoli
Vydejme se touto turisty nabitou uličkou na Plazza della Signoria. Budeme tu míjet prastaré domy, klenoty městské architektury i luxusní obchůdky v nich. Zmíním alespon jednu stavbu – Orsanmichele ze 14. století, ozdobenou sochami cechů. Na konci ulice budeme ohromeni, otevře se totiž pohled na Plazza della Signoria.
Plazza della Signoria
Tvoří protipol duchovnímu centru – je to centrum veřejného života staré Florencie. Vévodí mu Palazzo Vecchio, gotická radnice. Představuje typ gotického paláce, z hmoty budovy vyrůstá 94 metrů vysoká věž. Vchod střeží dvě mužské sochy v nadživotní velikosti. Jedna z nich: David. Ano, je to kopie. Na originál se musíte zajít podívat do Akademie (Galleria dellAccademia). A můžete se podívat i na druhou kopii Davida, za řekou Arno, na kopci, na Piazzale Michelangelo shlíží k starému městu. Je odtud nádherný výhled, není špatné tu začínat prohlídku.
Florentská městská rada (signoria) nechala na náměstí postavit nádhernou renesanční loggii. Využívala ji pro audience a slavnostní příležitosti. K lidu zde promlouvali řečníci. Časem se stala výstavní galerií, stejně jako celé radniční náměstí. Mluvím zde o slavné Loggia dei Lanzi, pyšnící se nejnádhernějšími ukázkami italského sochařského umění. Zmíním alespon Celliniho Persea a Únos Sabinek od Giambologni.
Dalším výrazným objektem na náměstí je Ammannatiho Fontana di Nettuno, která opěvuje toskánskou námořní flotilu. Vlichocuje se tak Medicejským, koneckonců to platili.
Na jižní straně náměstí přiléhá renesanční Palazzo degli Uffizi, světoznámá galerie. Pokud návštěvník nechce stát mnohahodinovou frontu, doporučuji opatřit si vstupenku po internetu a časové ztráty umenšit.
Odtud je to coby kamenem jižně dohodil k řece Arno a slavnému mostu Ponte Vecchio. Honosí se dlouhou a barvitou historií, byl působištěm řemeslníků nevonavých oborů, později zlatníků (to vlastně dodnes), aktuálně ve večerních hodinách prodejním místem drog a nějaké té neřesti. Nad stavbami krámků probíhá tzv. Vasariova chodba (Corridorio Vasariano), postavená architektem na žádost Cosima I., který chtěl mít zastřešený a bezpečný průchod z Palazzo Vecchio do Palazzo Pitti na druhém břehu Arna, kde sídlil.
Oltrarno (Za Arnem, Zaarní)
Pokud přejdeme most Ponte Vecchio, nabízí se k prohlídce zmíněné Palazzo Pitti. Navrhl ho Bruneleschi pro obchodníka Pittiho, který se chtěl vyrovnat Medicejským. Rodina Pitti byla v tomto ohledu velmi soutěživá a moc jim záleželo na dojmu, který vyvolávají. Palác stále vylepšovali, nechali Ammannatiho, aby navrhl ohromné, až předimenzované náměstí. Zdá se tedy logické, že se časem zadlužili a o sto let později získala palác právě rodina Medicejských, konkrétně manželka Cosima I – Eleonora z Toleda. Nyní se zde nachází pět galerií, které vřele doporučuji pozornosti návštěvníka, stejně tak jako přilehlou zahradu Boboli.
Piazza della Santissima Annunziata
Jedno z nejkrásnějších renesančních náměstí ve Florencii. Kromě kostela Santissima Annunziata tu nalezneme Špitál nemluvňátek, dílo, které má hlavní roli ve všech učebnicích dějin umění. Kromě estetické funkce plnila (a plní!) tato budova funkci sociálně-zdravotnickou. V krásné Brunelleschiho lodžii se nachází první babybox na světě.
Některé z mnoha církevních staveb
Convento di San Marco
Dominikánský klášter, celkem strohý, gotický, ale s nádhernými freskami od florentského malíře dominikána Fra Angelika. Stavba kláštera byla hojně financována z kasičky Medicejských, kteří si tím tišili svědomí z nabývání peněz nekalým, rozuměj bankovním, způsobem. Je vtipným paradoxem, že právě tady působil jejich úhlavní nepřítel Savonarola (cely číslo 12 až 14), který je napomáhal svrhnout a nastolit republiku.
Santa Croce
Monumentální gotický kostel na stejnojmenném náměstí. Navrhoval Arnolfo di Cambio. Bazilika Santa Croce (sv. Kříže) je místem posledního odpočinku mnoha významných Florentanů, například Michelangela, Galilea Galileiho, Machiavelliho či Rossiniho.
Součástí objektu je renesanční Brunelleschiho kaple Capella dei Pazzi.
Santa María Novella
Nachází se v severozápadní části starého města, na stejnojmenném náměstí u stejnojmenného nádraží, takže je často startovním bodem prohlídek. Kostel je gotický, ale jeho.výpravná mramorová fasáda patří k nejnádhernějším ukázkám florentské renesance