Gaskoňsko, Périgord a Dordogne
Gaskoňsko, Périgord a Dordogne
Gaskoňsko
Oblast Gaskoňska patří k jednomu z nejpříjemnějších koutů Francie. Pobřeží oceánu je lemováno písečnými dunami, borovicovými lesy a poli na místě odvodněných bažin. Směrem do vnitrozemí se krajina mírně zvedá, vlní se a je plná úrodných zelených údolí a na kilometry se táhnoucích dubových lesů. Severovýchod je poněkud vlhčí, zatímco směrem k Toulouse vody ubývá a krajina působí více středomořsky.
Vznik
Gaskoňsko je historická oblast v jihozápadní Francii. Nejedná se o správní území, ale o území spojené kulturou, jazykem a ohraničené přírodními bariérami. Rozkládá se na území dnešních francouzských départmentů Landes, Gers, Hautes-Pyrénées a částečně v dalších departmentech regionů Nouvelle-Aquitaine a Occitanie.
Území dnešního Gaskoňska bylo už v mladší době kamenné osídleno Akvitánci. Tomuto sdružení více než patnácti národů se také říká proto-Baskové, což naznačuje jejich vztah k dnešním obyvatelům Baskicka. Až do příchodu Římanů se ale Akvitánci nijak politicky neorganizovali.
Život
Akvitánci se živili především mírumilovným chovem ovcí, krav a koní. Ti, kteří žili v Pyrenejích, se svými stády migrovali po celém poloostrově. Už od doby kamenné se vyznali v zemědělství. I díky tomu byli Akvitánci ve vnitrozemí živi především z pěstování obilí. Uměli rovněž zpracovávat železo, zlato i stříbro.
Zánik
Akvitánsko bylo dobyto postupně Římskou říší, poté Vizigóty a nakonec Vasky, kteří sem přišli z Pyrenejí a položili základ dnešnímu názvu oblasti - nazvali ji Wasconia. Nakonec zdejší vládu do rukou uchopila Francie.
Název Gaskoňsko se objevuje ještě jednou, a to v období vrcholného středověku, kdy se na jihovýchodě oblasti nacházelo Gaskoňské knížectví.
Jako oficiální politická entita zmizelo Gaskoňsko z map v roce 1063 v důsledku porážky gaskoňského knížete Bernarda Tumapalera akvitánským vévodou Vilémem VIII. Přesto se populární název Gaskoňsko udržel až do Velké francouzské revoluce.
Rozmanité ve všech směrech
Gaskoňsko je charakteristické svou geografickou rozmanitostí. Nachází se mezi Atlantským oceánem, řekou Garonnou a Pyrenejemi. Na jeho území díky tomu najdeme vyvoněná přímořská letoviska i drsné hory. A vše mezi tím.
Nejen francouzsky se tu mluví, cizinec se ale jinak nedomluví
V Gaskoňsku se kromě francouzštiny běžně mluví i regionálním jazykem, gaskonštinou. V kontextu Francie se nejedná o ojedinělý jev. Východně odtud se mluví okcitánštinou. Na severozápadě, v Bretani, je dokonce bretonština uznána jako druhý jazyk a nacházíme tam dvojjazyčné nápisy.
Gaskonština je jazykovědci považována za samostatný románský jazyk. Původ jazyka sahá ještě do dob před rozmachem latiny. Na jihu, severu, východě i západu Gaskoňskaje rozeznatelných několik dialektů.
A jak se tu domluví cizinec? Na venkově byste tu mohli mít potíže se dorozumět, i když mluvíte francouzsky. Ve městech se už běžně setkáte s francouzštinou. Jak už se ale ve Francii stává, málokdo s vámi bude chtít mluvit jinak než francouzsky. Vzhledem k blízkosti španělských hranic tu zabodujete spíše se španělštinou než s angličtinou. Rozhodně se ale není čeho bát. Gaskoňci jsou velmi milí a pohostinní. A když je nejhůř, tak stejně postačí ruce, nohy nebo internetový překladač.
Vychutnejte si to!
Gaskoňci si stejně jako správní Francouzi umí užívat života dosyta. A že se mají čím zasytit. Gaskoňsko je domovem hned několika vyhlášených lahůdek.
Proslulá jsou kachní játra připravovaná na mnoho způsobů. Nejkompaktnější je paštika, nejlahodnější pravděpodobně steak charakteristické okrové barvy.
Pokud si život raději osladíte, než byste si plnili žaludek játry, má Gaskoňsko pochoutku i pro vás. A to i docela zdravou. Místní si pochutnávají na výtečných švestkách. Ty si máčejí do čokolády, dělají z nich zmrzlinu i je zapékají do koláčů.
Dospělí určitě s radostí ochutnají Armaňak přímo v místě jeho zrodu. Armaňak je známý tím, že se jedná o nejstarší francouzský vinný destilát. Při výrobě je destilován pouze jednou, tzv. postupnou destilací. Díky tomu si zachovává významnou část vonných a chuťových látek. Následné zrání v dubovém sudu dokončí mistrovské dílo a připraví ho pro vaše natěšené chuťové buňky.
Dordogne a Périgord
Dordogne je francouzský department, který vznikl rozdělením regionu Akvitánie. Rozkládá se na území 9 225 km2 a žije zde asi 380 000 obyvatel. To z Dordogne dělá třetí největší francouzský department. Jeho dnešní území zhruba odpovídá historickému území oblasti Périgord.
Původ jména Périgord sahá do dob galského osídlení a vychází z galského slova pro "čtyři kmeny" - Petrocord.
Osídleno už od nepaměti
Doklady o osídlení oblasti Périgordu sahají až do doby 300 000 let př. n. l., tedy do starého paleolitu (trval od 600 000 - 250 000 let př. n. l.). Archeologický výzkum zde odhalil více než 1 200 kamenných nástrojů a další početné nálezy dokládají přítomnost člověka po zbytek paleolitu, dále i v mezolitu a neolitu.
Z doby megalitické kultury se v Périgordu dochovalo několik dolmenů a menhirů. Dolmeny najdete například u Rochechourt, Saint-Auvent nebo Oradour-sur-Vayres.
Odboj proti Římské říši
Keltové, v té době nazývání Galové, se do oblasti dnešního Dordogne přesunuli asi před 2 500 lety. Byli na zcela jiné technologické úrovni než tamní obyvatelstvo. Uměli zpracovávat kovy a vybudovali obchodní stezky napříč celou dnešní Francií. Žili soustředěně v městech, která ze strategických důvodů stavěli na vrcholcích kopců. Jedním z měst, která tehdy založili, je i dnešní centrum oblasti, Périgueux.
Na rozdíl od Akvitánců se Galové z Périgordu zorganizovali v odboj proti dobyvačné ŘÍmské říši, která se k oblasti přiblížila před 2 200 lety.
Podle informací z deníku Julia Caesara si Galové připravili důmyslný systém obrany. Vykopali si umělé jeskyně, a to jak nad zemí, tak pod ní. V jeskyních bezpečně přečkávaly útok i celé obce. Obránci měli vybudovanou síť chatrčí umístěných na místech s výhledem na strategická místa. Ani technologický náskok a důmyslná obrana však Římanům nezabránila v dobytí území.
Od Římanů k Francii
Římanům se v Périgordu zalíbilo. Našli zde úrodnou půdu vhodnou mimo jiné pro pěstování révy vinné, kterou si sem přivezli z rodné Itálie. Přinesli sem ještě vyspělejší technologie, obohatili oblast o svoji kulturu i jazyk a zbudovali sofistikovaná města.
Z tohoto období zde dodnes nacházíme četné nálezy, i když zdaleka ne v takovém množství jako v jihovýchodní Francii.
Od roku 1259 se o Galy osídlenou oblast přetahovala Francie s Anglií. Tahanice ukončilo až převedení oblasti pod správu rodu Albretů, od kterých ji převzal rod Navarra. Jindřich IV. ji nakonec v roce 1607 připojil k Francii.
Ráj na zemi
Pro oblast Périgordu a Dordogne je charakteristická neposkvrněná příroda a množství divoké zvěře. V roce 1998 byl v zájmu jejího zachování zřízen přírodní park Périgord-Limousin.
Na geograficky členitých 1 800 km2 nacházíme jak bažiny, tak louky a dubové i kaštanovníkové lesy. Jižně od Mareuil jsou dokonce i vřesoviště a biologicky rozmanité suché trávníky. V parku je také mnoho rybníků, jezer, potoků a řek. Jen jedna z mnoha řek protékajících parkem pramení mimo jeho území.
V přírodním parku Périgord-Limousin žije asi 40 různých druhů savců. Mezi nimi například jezevec evropský, norek evropský, vydra evropská, plch zahradní, liška obecná, ježek i prase divoké. Žije zde také až 12 druhů netopýrů.
